Priority

Už minule jsem kratičce poukázal na to, že pokrok nelze zastavit a že od časů temného středověku pokročil, ba poskočil, nepochybně úplně ve všech směrech. Ve staré dobré Anglii se lidé chodili za nepatrný penízek smát bláznům, jež pro lepší využití k účelům lidového humoru zavírali do vhodných klecí, neboli stručně řečeno, lidé platili drobný peníz, aby se mohli dosytosti posmívat bláznům.

Doba však skutečně mohutně pokročila, ba můžeme říci, že se obrátila zcela naruby, neboť nyní platí univerzity miliony, jež jim potom bolestně chybí, všelijakým bláznům, aby se mohli pod maskou přísně spravedlivého pohledu posmívat ostatním lidem.

Od naštěstí už bývalého šéfa mamutí megakatedry, vytvořené pod podivnou záminkou reforem jen a jen pro něj (nikdo jiný si zřejmě v podobné megalomanii nelibuje) se například dozvídáme převratnou myšlenku (či co), že je totální lumpárna hodnotit učitele podle výuky.

Také se za pouhý školní milion či o něco málo víc užasle dozvídáme, že ten, komu se usnesení správního orgánu oznamuje, nemá právo se proti usnesení odvolat, ačkoli ve správním řádu nevěřícíma očima čteme, že „proti usnesení se může odvolat účastník, jemuž se usnesení oznamuje“ (§ 76 odst. 5 správního řádu).

Dozvídáme se s podobně němým úžasem, že vysokoškolský diplom je osvědčení (to objevil prý za pouhých 300 000 korun už jeden postarší exministr, takže v případě pisatele odebíračských pamfletů nejde o autorskou, ale jen o převzatou hloupost), ačkoli zákon o vysokých školách (například hned na několika místech v § 57) výslovně říká, že jde o rozhodnutí ve formě dokladu.

Tvrdí se nám s vážnou tváří, že diplom lze zrušit kdykoli (ačkoli správní řád v § 96 odst. 1 říká, že zahájit řízení o něčem podobném lze jen do roka od promoce, a navíc jen do dvou měsíců ode dne, kdy úřad důvod pro zrušení zjistil), že správní rozhodnutí lze vydat, kdy Vás napadne, ač správní řád z nepochopitelných důvodů stanoví, že se to musí udělat do třiceti dnů, takže lze zřejmě v nejbližší době očekávat, že se dozvíme řadu podobně nesporných a zásadních mouder, například, že naše Země není koule, ale krychle, případně dutina, a že hvězdy jsou jen pastýřské (či inkvizitorské?) ohně na odvrácené straně této dutiny, případně bludičky blikající v bažinách tamtéž.

Konec konců, kdyby se v normální společnosti muselo pár set let po vynálezu knihtisku dlouze čekat, než někdo za početné statisíce korun upachtěně opíše znovu v zásadě beze změn (snad jen pravopisné či stylistické chyby se občas zlomyslně poskládají trochu jinak) kdysi dávno sestavený pamflet, asi by přece jen v té nouzi bylo prioritou opsat nejdřív všelijaká zastavovací pseudousnesení o tom, že pomluvení absolventi plzeňských práv doložili všechno, co novopečenci tak iniciativně, leč pracně poztráceli či zahodili (to proto, že ve světě normálních lidí se napřed eliminuje hrozba, i když jen hypotetická, a teprve potom se tančí všelijaké další potroublé tanečky). Taková priorita je ovšem k nalezení právě jen ve světě normálních lidí.

Jenže ti si nemyslí, že poskládáním výstřižků z prastarých zákoníků složíte supermoderní kodex, stejně jako pochybují o tom, že potřásáním pytlem s všelijakými hejblaty poskládáte jdoucí budík, případně dokonce funkční čerpací stanici.

Kdysi se lidé smáli bláznům. To byl ovšem temný, šeredný středověk. Dnes, v naší radostné současnosti je to naopak.

« Zpět