Připomenutí

Minule jsem slíbil něco chronologie, tak tady je: Právo 23. října 2009 přineslo jednak článek o prověření rychlostudentů na plzeňských právech („pochybení nezjištěna,“ stálo kupodivu v jeho názvu už tehdy), jednak stručnou chronologii „kauzy Fakulty právnické ZČU.“

22. září, připomněl dále deník, redaktor LN podal trestní oznámení kvůli údajnému plagiátorství („pro podezření z porušení autorského zákona“). Jakkoli některá média halasně převalovala sem tam desítky opsaných stran a zejména mou, podle jejich názoru zřejmě poněkud exotickou vizáž, předváděla čtenářstvu coby portrét „hlavního aktéra plagiátorské aféry,“ oněch údajně opsaných stránek našla policie (nejprve obyčejná místní, od 9. října protikorupční) jen pár, a navíc (kdybych Vám to neprozradil už tolikrát, napsal bych nyní: posaďte se, zhluboka se nadechněte, pozor, výdech, znovu nádech, už jste připraveni?, tak tedy, tři, dva, jedna, teď, čtěte:), ejhle, opsaných ode mne.

Je pravda, že měly pocházet z díla sepsaného tříčlenným autorským kolektivem. Z něj ovšem paní trestněprávní profesorka, jež se beze zbytku celým tělem a dokonce i celou duší věnovala plzeňské právnické fakultě (proto je její odchod spolu s novopečenci podle Akreditační komise tak nenahraditelnou ztrátou), takže velké zahraniční nakladatelství vedla zřejmě jen ze spaní, nenapsala ani řádku, ba dokonce ani čárku (policii připustila, že z uvedeného díla nenapsala vůbec nic, takže její autorská práva dotčena být opravdu nemohou) a další spoluautorský kolega (jímž je navíc osoba Akreditační komisi i novopečencům krajně nemilá, bývalý předseda akademického senátu, jakýsi dr. Telecký) psal úplně jinou část.

Média, zejména onen trestuchtivý redaktor, už potom nikdy nikde nenapsala, že mé aktérství na plagiátorské aféře mělo spočívat v tom, že bylo použito ubohých pár stránek mého textu, takže jsem v řízení o dotyčném udání vystupoval jako poškozený (!), jímž jsem se ovšem nikterak necítil.

23. září: Zástupci studentů upozornili, že na fakultě chybí desítky disertačních prací, mimo jiné prý i známých politiků.

„Zástupci studentů“ byl už tehdy osamělý pan pseudostudent Martin M., který si hbitě osvojil dovednost hovořit jménem všech studentů světa, tedy i oněch plzeňských, kteří ho v té době dílem ani neznali, dílem (podstatně větším) upřímně nesnášeli. Tentokrát jsme ovšem měli nevídanou kliku; kdyby měl víc fantazie nebo vzdělání, možná bychom se dosud zpovídali z vraždy prezidenta Kennedyho, upálení Giordana Bruna anebo atentátu na Gaia Iulia Caesara (naštěstí ovšem dotyčný oznamovatel nic netušil o existenci těchto nevinných obětí a jiné si vymyslet nedokázal, takže jsme byli nečekaně ušetřeni alespoň některých pomluv).

Kdyby ovšem aspoň něco málo tušil o existenci na hranici popraveného vědce (jak moderní: udal ho jeho žák), mohly být pomluvy daleko košatější: učitel z karlovarské školy, který psal na plzeňských právech disertaci, pochopitelně chybějící, je odsouzeným zločincem.

Stačí zaměnit „a“ (karlovarský učitel dr. Bruna) za „o“ (popravený Girodano Bruno), a mohli mít titulek jako vrata. Jenže neměli.

Nějakou dobu potom se psalo o pětatřiceti chybějících disertačních pracích. Rázem bylo o čem spekulovat: možná jsme je z vrozené nenažranosti snědli? Nebo vůbec nebyly napsány, anebo snad byly zašantročeny proto, že šlo o plagiáty?

Možností byla přehršel a nikdo si už nevšiml, že žádnou z údajně ztracených disertací nenapsal žádný významný ani jiný politik, protože v Plzni prostě nikdy žádný významný ani jiný politik disertaci nepsal.

Problém samozřejmě nastal, když pan rektor po několika málo dnech skromně, leč definitivně, ohlásil, že práce, které podle pana pseudostudenta chybí, byly nalezeny, navíc, světe div se, rovnou v knihovně, kde čekaly na zatřídění.

Pseudostudent sice ostře nesouhlasil s tím, že by byl takový pitomec, aby je v nijak zvlášť prostorné knihovně přehlédl (zatímco zbytek studentstva naopak nadšeně souhlasil, že ano).

Nyní však nastalo skutečně vážné nebezpečí, že kauza usne. Potom, co bylo uloupení fakulty a jejího rozpočtu, či přesněji prostředků v něm se nacházejících, dva roky pečlivě plánováno, jak neprozřetelně prozradil ministerský náměstek, když se ochomýtal na studentském posezení se šéfkou Akreditační komise, by to určitě byla hotová tragédie.

Takže 9. října 2009, cituji: „šéfka státní Akreditační komise v tisku vyjádřila podezření, že mohlo jít o budování mafiánské sítě.“ V té době ji zřejmě nenapadlo ještě nic lepšího, zejména ještě nevěděla, v čem by ona sít měla spočívat a co by měla provádět.

Ale hluboce se zamyslela, a média mohla 11. října 2009 konečně přinést zprávu: „Ukázalo se, že asi 400 lidí fakultu absolvovalo možná nestandardně rychle.“

Ukázalo se hlavně, že cestou někde vypadlo slůvko „možná.“ Takže zas příště.

« Zpět