Připomenutí II

Ať je to ten, nebo ten, praštíme ho koštětem, pěje se ve známém lidovém popěvku, a je to tak moc dobře. Když pozdější a dnes již naštěstí definitivně bývalí novopečenci dlouhé dva roky (jak světu svého času nejspíš omylem bujaře prozradil pan spravedlnostní náměstek na kávovém posezení se studenty a šéfkou Akreditační komise) po plzeňských hospodách chystali zabrat tamní právnickou fakultu, stáli před dilematem téměř neřešitelným.

Koho z oněch praštěných, i když asi ne koštětem, se ideově přidržet? Koho vybrat? Hrubě bolestivé dilema: Vladimír nebo Josef?

Co dělat? Házet korunou, či snad dokonce nějakou tvrdší měnou? Metat los nebo snad věštecké kozelce? Na věštecké kozelce posléze sice došlo, avšak šlo o prorocké prostocviky jedné třeštící dámy: alespoň renomovaný advokát a bloger paní šéfku Akreditační komise v říjnu 2009 zvěčnil v článku Plzeňské třeštění.

Jak se však rozhodnout mezi Vladimírem a Josefem? V pivním šeru plném tajemných vůní se za tichého žbluňkání zlatavého moku ve sklenici i v žaludku člověk při výběru snadno zmýlí, a novopečenci, jak známo, se mýlí zásadně, soustavně, nepřetržitě a ve všem. Snadno si tedy i mezi Vladimírem a Josefem vybrali špatně.

V hlubinách všeobecného opovržení sice skončili po zásluze oba, jak Vladimír, tak i Josef, ale do bezedného propadliště dějin se odebrali každý po svém a hlavně každý jindy.

Aby se dosáhlo velkého, je nutno začít s malým, učil ten, který umřel ve funkci, totiž Vladimír (Iljič Lenin), a do propadliště dějin spokojeně dorazil až in memoriam. První lež musí být tak šílená a tak nehorázná, aby nikoho ani nenapadlo o ní vůbec přemýšlet, vymyslel Josef (Goebels), který ovšem v propadlišti dějin skončil už zaživa.

Volba byla, jako obyčejně špatná. Na plzeňskou právnickou fakultu byly naplivány pomluvy tak nehorázné, že diváctvo a čtenářstvo zůstalo namísto přemýšlení zírat: jenže na rozdíl od Vladimíra Iljiče s jeho postupnými kroky (napsal přece i tehdy slavnou studii Krok vpřed, dva kroky vzad) se novopečenci zařídili podle josefovského vzoru, vyrukovali ohledně své alma mater s osočeními tak nehoráznými, že národ jen lapal po dechu, a (opět po josefovském vzoru) skončili v propadlišti dějin téměř neprodleně.

Nicméně aspoň dokázali poukázat na to, jak moc se některá přísloví mýlí. Z, hm, toho, čemu Francouzi, protože nemají H, říkají merde (u nás se používá vulgarismus praslovanského původu, který se podle Josefa Jungmanna původně psal s „ů“), bič neupleteš, praví například jedno přísloví, které novopečenci úspěšně vyvrátili. Ačkoli leda merde zjistili a vymysleli, stejně bič upletli, a jaký!

Z čeho pletli, jsem si dovolil naznačit včera. Fakt toho víc nebylo, než jsem včera ocitoval z chronologie, kterou přineslo tehdejší Právo:

22. září 2009 redaktor LN podal trestní oznámení například na mne („pro podezření z porušení autorského zákona“), přičemž mělo jít o případ, kdy pár stránek v disertační práci mého kolegy bylo převzato z mého dřívějšího textu.

Žádný velký objev se ovšem nerodí z ničeho. Možná právě tohle trestní oznámení stálo u kolébky pozdějšího objevu pana pseudostudenta Martina M., který namísto studia obětavě za den či dva pozorně a důkladně přečetl několik set rigorozních prací (asi proto nestíhal konat žádné zkoušky a podobné obtěžující nesmysly) a zjistil, že jsou nekvalitní a že v nich mnozí uchazeči navíc trestuhodně čerpají ze svého dřívějšího díla, neboli se dopouštějí trestného činu porušování vlastních autorských práv.

No, a pak přišlo oněch 35 ztracených a téměř bez prodlení zase nalezených disertací a taky 400 rychlostudentů, z nichž už 23.10. 2009 bylo zkontrolováno asi 500, aniž by byla nalezena nějaká pochybení. Řekněte, nebyly to krásné časy?

Potom už se kupodivu neobjevilo v podstatě žádné nové kvalitní osočení, ale s vlajícími prapory konečně dorazila na korektní a objektivní kontrolu komisní šéfka (tj. šéfka komise, konkrétně Akreditační), aby po všelijakém věštění (podle citovaného renomovaného blogera sice „třeštění,“ ale to k věštění přece patří) konečně nestranně nalezla všechno to špatné, co předpověděla.

Takže vidíte, i bič se nakonec z oné podivné hmoty, které Francouzi říkají merde, uplést dá. Ale prostě je to pořád jen bič z oné nevábné a nepevné hmoty, takže když upleteš, stejně nezapráskáš. A když zapráskáš, tak leda sebe.

« Zpět