Pro Chomutov

Jak pro mne málem začala revoluce o dva roky dřív.

Redaktoři Sedmičky, kteří před týdnem dorazili až do pro ně vzdáleného Chomutova, sledovali oknem kanceláře podivnou postavu s vousy po prsa, ale nakonec jim můj kolega řekl, že už jsem odešel. Zase úžasné odhalení: změřil jsem si vousy, po říjnové úpravě měří něco přes dva centimetry. Dva centimetry od brady po prsa, krát čtyři, aby se započetly i nohy, zdá se, že jsem byl odhalen jako potomek bájných trpaslíků z Poohří.

Anebo si mě spletli s Mikulášem, který omylem přišel dřív. No co, já jsem si taky kdysi myslel, že sametová revoluce přišla o pár let dřív:

Pro odlehčení si dovolím jednu chomutovskou vzpomínku z časů před více než dvaceti lety, kdy jsem jako správný socialistický soudce vousy aspoň po prsa měl (a vlasy skoro delší). Vyřizoval jsem nějaké záležitosti (říká se jim dodnes podmíněné propuštění) ve věznici ve Všehrdech (Viktorín Kornel ze Všehrd byl jedním z nejslavnějších právníků našich dějin) a vracel jsem se s kufrem, v němž se vozily spisy, služebním vozem na soud. Řidič Erich pospíchal, houkl na mne, abych vyskočil, že ještě musí chvátat do Ústí, já s kufrem vyskočil a bunda s doklady zůstala v autě. Táhl jsem se s kufrem k soudu, když mě oslovil starší příslušník VB se slovy „koukej zmizet,“ jež několikrát a stále důrazněji opakoval. Civěl jsem na něj naprosto nechápavě a blábolil, že dovnitř prostě musím, až se slitoval jakýsi pán v civilu, který k nám dorazil a ptal se, oč jde. Žaloval jsem na příslušníka VB, že mne nechce pustit do budovy soudu, načež mně civilista vzal žoviálně pod paži a sdělil mi, že on to zařídí. Ačkoli jsem namítal, že chodit umím, na soud trefím a tak dál, prošel se mnou dveřmi, za kterými se mne ujali dva jeho kolegové a už bez řečí mne zavřeli do jedné z cel v soudním sklepě. Jediné, co mne napadlo, bylo, že asi začala revoluce, a tak jsem kopal a bušil do dveří, abych ji nepropásl. Z blahosklonných dotazů, zda opravdu musím tak nutně na WC, přešli moji věznitelé k méně laskavým oznámením, že dostanu po hubě, když nepřestanu. Hrozně se chechtali mým tvrzením, že jsem navzdory dlouhému vlasu a vousu soudce, dokonce už sedm let, ale nakonec se mnou přece jen uzavřeli dohodu: přivedou některou z úřednic, a pokud nepotvrdí mou profesi, pořádně mě nakopou do… Naštěstí kolegyně, kterou dovlekli, neprojevila smysl pro černý humor a tak jsem se dostal ven a zjistil jsem, že revoluce se ještě nekoná. To jen v Chomutově v nejhlubším utajení soudili Ivana Jirouse a jeho kamarády a starali se, aby, nedej bože, nedorazila k procesu nějaká veřejnost.

A to je odpověď na otázku, proč se nechlubím tím, že jsem pomáhal disidentům. Strašně jsem se bál, že to na mě praskne. Ale i když někteří kolegové (soudci!) leccos tušili, neprasklo to. Prasklo to až nyní, když to prozradil pan Kohout. Ale když jsem se bál chlubit tenkrát, nebylo by slušné chlubit se teď.

Nemám ani náznak hudebního sluchu, neumím zpívat a když si broukám ve sprše, pavouci utíkají pryč. Přesto jsem se objevil v Českém slavíku – i když jen jako adept na mediální oběť roku. Mozart kdysi řekl: Moji Pražané mi rozumějí. Zneužívám tedy své téměř účasti v hudební soutěži k parafrázi hudebního genia: Věřím, že moji Chomutováci mi, aspoň většinou, rozumějí. Je pro mne nesmírným zadostiučiněním, že si noviny musely přivézt redaktory odjinud, aby mne pomluvili.

« Zpět