Propadliště oblíbených

Jaká je Vaše nejmilovanější osobnost, a proč právě pan exministr?

Sotva jsme si připomněli, že média mají podivnou zálibu psát přednostně, ba přímo protekčně (ovšem zásadně protikorupčně protekčně, to je přece jasné!), o lidech zlých, zlostných, pomstychtivých a směšných (nejlépe o takových, co jsou tohle všechno dohromady), už je to zase tady.

Řekli jsme si, že notorická paní komisní se sice z určitého úhlu pohledu může jevit jako komolý jehlan (protože jako obelisk ční nad ostatní smrtelníky), ale že rozhodně není žádná Nemesis: jednak proto, že bohyni Nemesis pronásledoval vládce bohů, ať už v bobřím kožichu nebo vyzbrojen labutím zobanem, zatímco paní komisní naopak sama pronásleduje pokud možno všechny široko daleko.

Hlavně také proto, že Nemesis měla být bohyní spravedlivé odplaty, a něco tak nesmyslného jako být spravedlivý přece po paní komisní, rozhodující (jak nám prozradil v Lidových novinách pan premiér) zásadně podle svých pocitů a známostí, rozhodně nemůžeme požadovat. Jakkoli samozřejmě rozhoduje zásadně podle svých protikorupčních známostí a pocitů.

Sotva jsem tedy přibyl z krajů bez internetu (ba i pouhého signálu, věřte, že i takové jsou), už se zase cosi píše o notorickém panu exministrovi a jeho hanebném nástupci, ba i o tom, jak lid pana exministra všemožně chválí.

Všimli jste si toho taky?

Skoro si nelze nevšimnout.

Celé své mládí jsem prožil v totalitních dobách, kdy nám svazek nejuvědomělejších a nejbojovnějších občanů, v němž notorická paní komisní zaujímala čestné místo (jako čelná česká marxistka, jak opět praví pan premiér, si ho jistě plným právem vysloužila), kázal, co si máme myslet (pokud vůbec máme něco takového riskovat), jaký toaletní papír máme používat (pokud se ho ovšem podařilo začlenit do státního plánu rozvoje národního hospodářství) a kdy, jakož i jiné důležité věci, bez nichž jsme se nemohli obejít.

Navzdory těmto dobrým radám a dokonce i navzdory tomu, že v řadách nejuvědomělejšího předvoje dělnické třídy hrdě stála (jako obelisk?) i pozdější milovaná notorická paní komisní, lid totalitu upřímně nenáviděl a vyprávěl o ní, jakož i o milovaných státnících a bratrských národech nejrůznější vtipy (typu: „Prodám sovětský mobilní telefon, i s podvozkem“).

Leč sotva byl hněvem lidu totalitní režim svržen, objevila se stále se zahušťující tlupa lidí, podle nichž za bolševika bylo lépe, ba dokonce mnohem lépe.

Vždyť pivo stálo dvě koruny či kolik (snad dokonce jen korunu sedmdesát), zatímco lahev rumu třiatřicet, prohibice byla jen o volbách a podobných šťastných příležitostech (například když zemřel povinně milovaný státník) a tak dál a tak dál.

Z toho plyne skvělá politologická moudrost: jakmile je někdo definitivně a nenávratně v propadlišti dějin, začnou na něj ti, kdo ho upřímně a bytostně nenáviděli a odsuzovali, vzpomínat s láskou a něhou.

Jenže tuhle moudrost nám paní komisní asi nezvěstuje.

« Zpět