Quod licet

Možná si někteří z Vás ještě (neradi) vzpomenou na půvabné nesmysly, jež loňského jara brázdily krásnou českou krajinu, ba dokonce prý i věčně zasněžený Kavkaz (no, podle mnoha z Vás nebyly půvabné, ale odporně hnusné, prostě jaký pán, takový krám, ale já jsem nevyléčitelný optimista a snažím se najít nějaký, byť zvrhlý, půvab i v prapodivných absurditách, jež přece svou ohavností a hloupostí podtrhují krásu toho ostatního).

To byly ty divné časy, kdy nejprve záludný anonym a posléze naprosto nečitelně podepsaný pisatel hanopisů vytýkal bývalým studentům ošklivé podvody, jichž se dopustili tím, že se do jejich dokladů někdo (obvykle já) podepsal zcela nečitelně.

Časy, kdy se podle onoho hanopisníka mnozí bývalí studenti neodpustitelně provinili tím, že nedodržovali Studijní a zkušební řád, přijatý mnoho let či přinejhorším mnoho měsíců poté, co dostudovali.

Vůbec nechápu, jak si to mohli dovolit, a podle některých indicií si v době svého studia dokonce dovolili ten studijní řád, přijatý mnoho let poté, co dostudovali, vůbec nečíst. Z historie přitom víme, že bylo docela snadné si ho podrobně prostudovat: například pomazat si vlasy kravským lejnem, vytvarovat je do špičky zajišťující spojení s vesmírem a mnohahodinovým tancem se uvést do věštecké extáze po saském způsobu, zaříznout nějaké zvíře či souseda, rozhodit jeho vnitřnosti a z nich pozorně vyčíst ustanovení budoucího studijního řádu podle keltského způsobu, nebo pohazovat po zemi staré kosti podle zásad římské věštecké školy (ti, kdo neměli podle saského způsobu co pomazat, aspoň obětavě imaginárně pomazali své spolužáky).

Netuším samozřejmě, jaký způsob byl zvolen věštkyněmi a věštci angažovanými v pomlouvání plzeňských studentů, podstatné však je, že ti žáci darebáci prostě budoucí studijní řád nečetli.

V tom je právě zásadní rozdíl mezi nimi a zmíněným hanopisníkem, zatímco oni nečetli onen v daleké budoucnosti dřímající studijní řád, on pro změnu nečetl ten současný, takže mohl studentům vytýkat záludnosti, jichž se dopustili tím, že jim byly uznány zkoušky vykonané před více než dvěma roky (přičemž onen platný studijní a zkušební řád praví, že je lze uznat ne dva roky od vykonání, ale dva roky od skončení předchozího studia, což, jak jistě chápete, je třeba v případě zkoušek z prvního ročníku dost velký rozdíl). Nicméně tím byla zavedena pěkná (vlastně, musím s Vámi souhlasit, opravdu velmi, velmi nepěkná) tradice.

Skoro čtyři stovky studentů měly být vyhnány ze školy proto, že nesplnily kriteria tzv. kreditního systému, který byl zaveden během jejich studia (některým až v pátém ročníku) a s nímž měli být seznámeni vyhláškou bývalého reformního děkana.

Ponechme teď stranou, že osoba vystupující pod pseudonymem statutární proděkan se nad nimi zřejmě nakonec slitovala a vydala v jejich věci namísto relevantního rozhodnutí jen zcela nicotný paakt (protože pověření zaniká s funkcí pověřujícího a rozhodnutí vydané zcela neoprávněnou osobou například podle rozsudku Nejvyššího správního soudu sp.zn. 4 As 53/2004 „stojí mimo zákon a nemůže zakládat ničí práva a povinnosti,“ a protože to každý právník samozřejmě ví, nenamáhal se tak zvaný statutární proděkan rozhodnutí už ani podepsat).

Spíš jde o to, že podle čl. 5 odst. 3 onoho zvláštního předpisu, jehož osudem je, že ho nikdo nikdy nečte, neboli Studijního a zkušebního řádu ZČU, je student povinen sledovat zpřesňující normy fakulty, na níž je zapsán ke studiu, kterými se v případě potřeby upřesňuje organizace výuky, a které (ouha, ouha) jsou zveřejňovány na úřední desce ZČU.

V daném případě nebyla vyhláška č. 1D 2009/2010 upravující přechod na kreditní systém nikdy na úřední desce zveřejněna (jak je ostatně dodnes patrno z oficiálních webových stránek) a ani následné „podrobné“ informování studentů v Pravidlech pro přechod na kreditní systém (z 8. 10. 2009) se na úřední desce nikdy neobjevilo (nebojte se, tento výrazně nezákonný stav byl tolikrát zdokumentován, vytištěn atd., že ho mohu klidně prozradit).

Že bývalí novopečenci studijní řád ani nečetli a nijak se tím nijak netrápili, protože si mysleli, že ho stejně mohou ingnorovat, není překvapením. Jenže to trošku popletli. Stará římská maxima totiž opravdu zní quod licet Jovi, non licet bovi (neboli: co je dovoleno Bohu, není dovoleno volu), a ne obráceně.

« Zpět