Radostně, ba i vesele

je třeba směřovat k retroaktivitě.

Nový občanský zákoník nám přinesl mnohé zcela nové (jistě zcela správné) příkazy, jak žít a prožívat.

Neboť život přece nemáme jen tak tupě přežívat, ale radostně prožívat. Na to si nový kodex i při své příslovečné stručnosti udělal místo, takže konečně máme jasno: zvracet je třeba radostně a s oblibou.

Černobílému vidění světa oddaná média si při pátku posteskla, že každý měsíc se v naší krásné zemi opije čtrnáct tisíc dětí a deset tisíc z nich vykouří pět cigaret denně.

Ve skutečnosti to určitě není nic špatného, jinak by to přece nový občanský zákoník nepodporoval. Jenže podporuje, a tak to přece musí být správné. Ovšem jen žádné nahodilé pití, či dokonce občasné kouření, milé děti. Protože kdybyste si zapálili jen tak jednou za čas mezi hodinou počtů a čtení, případně byste vysrkli panáka o přestávce mezi tělocvikem a vlastivědou, mohl by Vám těžce nakoupený alkohol a tabák klidně, leč bezohledně, zabavit krutý učitel, o rodiči ani nemluvě.

Avšak pokud budete alkoholismu a kouření holdovat pravidelně a radostně, pak samozřejmě platí, že podle jeho § 459 zákonný zástupce (například rodič) nesmí odejmout zastoupenému (například svému dítěti) věc zvláštní obliby (neohrožuje-li jeho život). Už staří Římané, na které jinak po vzoru autorů našeho nového kodexu z výšky, hm, kašleme, přišli na princip a maiori ad minus (co platní pro větší či silnější, platí i pro menší a slabší, čímž není míněno v pase), takže pokud něco nesmí rodič, nesmí to tím spíš někdo, jehož postavení je ještě slabší (učitel, soused, kolemjdoucí). Jak už víme, věc zvláštní obliby musí být zastoupenému ponechána i v polepšovně, pardon, v zařízení sociálněprávní ochrany dětí.

Rozhodující je ovšem ona zvláštní obliba. Proto prostě, milé děti, jen nesmíte po vykouření několika málo cigaret potupně vrhnout kdesi u hřbitovní zdi, ale musíte tak činit radostně, veřejně a hrdě.

Chtělo by to samozřejmě vymyslet, jak se podělit o ty radosti nejen do budoucna, ale pokud možno i do minula. Třeba bychom mohli žalovat o náhradu za všechny ty zabavené lahve, krabičky a jiné údajně mládeži nepřípustné předměty zvláštní obliby?

Ten, kdo nám kdysi v dětství zabavil doutník, rodokaps, lahvičku lihoviny či neslušný prvorepublikový časopis, přece porušil ustanovení § 459 nového občanského zákoníku, a kdo způsobí škodu porušením zákona, taky za ni pěkně podle § 2910 odst 1 odpovídá.

Že o něm tehdy ani v nejhorších nočních můrách nic netušil? To přece vůbec nevadí.

Retroaktivita je zdravá, příjemná, odpovídá principům feudálního panování, z nichž náš nový občanský zákoník vychází a občanský zákoník s ní rád a často pracuje (o čemž si napíšeme zase příště).

A pan učitel, či aspoň jeho urna bude pěkně hradit cenu zvláštní obliby. Podle § 2969 totiž poškodil-li škůdce věc ze svévole nebo škodolibosti, zaplatí podle § 2969 odst. 2 nového občanského zákoníku cenu zvláštní obliby, což umožňuje chtít miliony za kdejakou pitomost (rozbils mi, ničemo, zlomyslně můj oblíbený střep, zrovna když jsem ho na noc bezpečně ukládal do popelnice, aby mi ho nikdo doma nesebral).

Vzpomínáte si ještě na radostné škleby pedagogů, kteří Vás přistihli s nedovoleným časopisem pod lavicí a jejich vítězný úsměv, když ho škubali? Na jejich zlomyslný škleb, když Vám svévolně lili Vaši slivovičku do obecního kanálu?

Ti se teď prohnou! Vůbec bych nechtěl být v kůži jejich urny.

« Zpět