Rady

Začal nám stávkový den, a jak napsali v jedné tiskovině, stávkovat začal i rozum republiky (čímž nejspíš mysleli školy). Nutno tedy naléhavě doporučit co největší využití novopečenských zkušeností, protože jejich zkušenosti s dokonce nepřetržitě stávkujícím rozumem (jejich)jsou jistě k nezaplacení.

Využil jsem taky cesty do stále ještě zasněžené, byť už dost rychle a intenzivně tající Prahy, a abych dokázal, jak jsem skutečně in, zapřádal jsem porůznu hovory o pondělním reportérském retru týkajícím se plzeňské právnické fakulty. Ukázalo se však, že ho nikdo další neviděl, až jsem nakonec propadl hlubokým a temným obavám, že jsem se na něj díval na celém širém světě samojediný. Jsou lidé, kteří se proslaví tím, že celý měsíc nejí, celý týden nepijí anebo naopak, jiní se nechávají přibít na kříž nebo pověsit za vlasy a každý z nich je svým záměrným krutým sebetrýzněním jedinečný, ale být opravdu jediným troubou široko daleko, který se vydržel dívat na větší část publicistického duchoprázdna vážně není nic povznášejícího.

Já samozřejmě věřím panu Škvoreckému, Svěrákovi, Feničovi, Vaculíkovi a více než stopadesáti dalším osobnostem naší kultury, že se televize vymkla kontrole, že její pořady jsou tristní, že díky svým podvodům a strmému nárůstu počtu naprosto nekvalifikovaných lidí je ztělesněním klientelismu a systému služba za protislužbu (konec konců jsme si toho přece sami užili mírou vskutku nemalou), takže jsem ten poslední, kdo by Vám radil se na ni dívat (zkusil jsem to, věřte, nestojí to za to).

Naštěstí se aspoň včera večer ukázalo, že jsem tak úplně sám nebyl (určitě jsem nebyl dočista sám, ale s podivíny, kteří se zhlížejí v televizi místo v zrcadle, se mi jaksi ztotožňovat nechce). Jeden z Vás mne totiž upozornil, že mezi řadou podivných blábolů těch, kdo si pracně a nepravděpodobně navymýšleli prohřešky svých bývalých spolužáků, zazněla moudrá policejní slova o tom, že na základě všelijakých trestních oznámení, jež nanosili bývalí novopečenci v batohu příslušným orgánům, byly o vysvětlení požádány desítky lidí, avšak bylo zjištěno, že nedošlo k žádnému porušení zákona, nanejvýš k porušení vlastních vnitřních předpisů, jež samozřejmě není věcí policie (takže už ani nezjišťovala, zda k němu došlo nebo ne). Policejní slova navíc potvrdila i další úctyhodná osobnost, pan rektor.

Děti, jež chtějí vyniknout nad jinými a neumí to jinak, se často uchylují k tomu, že spolužákům kradou nebo schovávají sešity, penály, tužky nebo žákovské knížky. Většina lidí z toho poměrně rychle vyroste a tak kopáč obvykle neukrývá kolegovu lopatu, aby se nepropálilo, že onen kolega umí daleko lépe kopat díru, stejně jako topič tajně nezakopává uhlí zpátky do země, aby se náhodou neukázalo, že jiný ho dovede spálit mnohem líp.

Většina z toho sice vyroste, ale ne všichni, takže ti nevyrostlí, kteří se zoufale potřebují prosadit a jinak to neumí, si vymysleli (nebo z padesátých let pozorně okoukali) nesmysl odebírání akademických titulů. Opravdu rád bych Vás na tomto místě ujistil, že mučení je mi cizí a odporné. Prosím, věřte mi.

My všichni dávno dobře víme, že podle správního řádu se v normální zemi nestuduje, že vysokoškolský diplom není osvědčení, ale rozhodnutí vydané v podobě dokladu a tak pořád dokola. Ale i kdyby, i kdyby, i kdyby, i kdyby byl diplom nějakým šíleným nedopatřením skutečně osvědčením (jako že opravdu není), pak by ho podle § 156 odst. 2 správního řádu bylo možno zrušit jen pro rozpor s právními předpisy. A ejhle, co nám praví instituce nejpovolanější, neboli policie? Že žádný zákon porušen nebyl.

Pokud by se snad ještě někdy prosadila do vedoucích funkcí hloupost, závist, nekompetentnost a snaha udělat kariéru znemožňováním spolužáků kradením jejich titulů, pak nespravedlivě osočeným stačí, aby navrhli provedení důkazu pořadem Reportéři ČT ze dne 6.prosince 2010. Mučení je mi skutečně cizí a odporné, ale kdyby shlédnutí onoho pořadu mělo vést k vymetení tak hrubých právních nesmyslů z normálního života, stálo by možná přece jenom za to ho nějak přetrpět. Konec konců, k zubaři taky chodíme, i když nás to tam často dost bolí.

« Zpět