Ratte

Zase už stojíme, ba přímo se potácíme, před hlubokým dilematem.

Jako lidé zcela bez fantazie bohužel neumíme (na rozdíl například od takových morálních velikánů, jako je notorická paní komisní a její vzácní, neboli vzácně se vyskytující, nohsledi) si podle potřeby kdykoli cokoli vymyslet, zejména cokoli sice hrubě osočujícího, ale za to velmi zajímavého, a jako takoví prostě můžeme jen hádat?

Vstoupí notorická paní komisní poté, co přestane být notorická, do dějin, anebo do hlubokého zapomnění?

Zdá se, že skutečně za necelé dva roky přestane již být notorickou, neboť Akreditační komise vezme svůj konec a po zásluze vstoupí do (jak jinak, nežli hlubokého, ba bezedného) propadliště dějin (a bude nahrazena Národní akreditační agenturou, jak již dlouho předlouho požadují mezinárodní akreditační autority).

Zákonodárcům se totiž navíc prožlukle nelíbí, že dotyčná likvidační komise má na všestranné, objektivní a zodpovědné zhodnocení jedné vysoké školy něco málo přes tři minuty (jak nekolegiálně spočítali učitelé právě na oné škole, kde ona dosud notorická dáma působí).

Vůbec tedy nerespektují sdělení pana premiéra (v Lidových novinách), že notorická paní komisní předsedkyně rozhoduje podle svých pocitů a známostí, tudíž logicky v řádu vteřin, takže tři minuty jsou na korektní a transparentní posouzení až příliš.

Kdo vůbec ví, co byl zač nějaký Robert Peary?

Naštěstí ani notorická paní předsedkyně, neboť ten pán se stal inženýrem po hanebném rychlostudiu v pouhých jedenadvaceti letech. No, a taky stanul jako první na severním pólu.

Naopak prakticky všichni normální lidé znají Roberta Falcona Scotta (notorická paní komisní ho naštěstí nezná, protože s jeho vzděláním to taky bylo dost netransparentní, byl totiž povětšinou hanebný samouk), který stanul jako druhý naopak na jižním pólu a cestou domů zahynul.

Většinu Napoleonových bitev znají jen odborníci, třeba tu u Znojma nezná vlastně skoro nikdo, ale bitvu u Waterloo, kterou definitivně nedal, zná úplně každý.

Prohry a katastrofy totiž lidi lákají, takže si je dobře pamatují.

Budou si tudíž dobře pamatovat notorickou paní komisní poté, co plzeňská práva přežijí a její komise určená k likvidaci vysokého školství nikoli?

Waterloo nasvědčuje tomu, že ano.

Na druhou stranu gigantické projekty nejen krachují, ale zapomíná se na ně, a to dokonale.

Gigantické projekty jsou, jak se zdá, úzce spojeny s potíráním demokracie a totalitním myšlením jejich tvůrců, a to nemusíme připomínat ani obří sochy severokorejských vůdců nebo náš nový občanský zákoník.

Německý Kollossal-Wagen, tank z první světové války, měl vážit 150 tun a vézt 22 mužů. Císařské Německo nebyla žádná velká demokracie, ale tank byl, jak vidno, poměrně gigantický a dost se o něm píše.

Ale kdo dnes ví o projektu šestivěžového sovětského tanku o váze 1000 tun s osádkou čtyřiceti lidí? A jak pěknou demokracii v tom Sovětském svazu měli! Dodnes se jí notorická paní komisní a jí blízcí transparentně inspirují.

A co teprve 1800 tunový německý tank Ratte z druhé světové války dlouhý 35 metrů, vysoký jako třípatrový dům, s děly z bitevních lodí a jedenačtyřice­tičlennou posádkou?

Pro totalitní myšlení je tedy, jak se zdá, příznačná totalitní gigantomanie, vedoucí ovšem do hlubin zapomnění.

Má tedy cenu ten nový zákoník vůbec číst? Aby nám nakonec neupadl v zapomnění dřív, než ho stihneme dočíst?

« Zpět