Recenze

(Tomio Okamura: Moc bulvární válcuje vládu práva, idnes.cz., 14.6.2011)

Včera jsem se stručně zmínil o tom, že se nám novopečenci snaží nabulíkovat (naštěstí marně), že se celý národ poněkud přitrouble těší na pořádně zkažené dovolené, aby se mohl radostně nekonečné roky až do těch statků a hrdel soudit o náhradu za ztrátu radosti z nich (§ 2515 odst. 1 návrhu nového pseudoobčanského zákoníku), zatímco nikdo nedbá toho, že nutnost zabývat se takovou příšerností, jako je zmíněný návrh, připraví o radost z práce i ze života přinejmenším veškeré právnictvo (což novopečencům samozřejmě nevadí, neb do této kategorie nepatří).

Ti podnikavější z Vás hned upozorňují, že si nová úprava, pokud jí opravdu budeme oblaženi, pardon, nezaslouženě krutě potrestáni, vyžádá nový znalecký obor hodnocení radosti, ledaže by snad ministerstvo iniciativně připravilo tabulky radosti (tak ne, aby se potom někdo radoval mimo přidělené řádky).

Další mne však upozornili na blog pana Tomio Okamury na idnes. cz.

Pana Tomio Okamuru neznám, nikdy jsem s ním nemluvil, ale hluboce před ním a jeho článkem smekám svůj imaginární klobouk (dovolil jsem si jej ovšem oslovit a požádat o možnost jeho článek zveřejnit i na těchto stránkách).

Článek pana Okamury publikovaný 14. června 2011 se jmenuje „Moc bulvární válcuje vládu práva“ a rozhodně stojí za přečtení. Opravdu vřele Vám jej doporučuji. V dalších řádcích si dovolím zdůvodnit, proč by si každý soudný člověk měl citovaný článek pana Okamury přečíst.

Pan Tomio Okamura píše, že občasná zvůle médií mu připadá stále méně zvladatelná, že stále více poškozuje společnost, ničí osudy lidí a deformuje společenské klima. Autor se pak zabývá soudním sporem, který vedla paní Helena Vondráčková s těmi, kdo ji už roky očerňují a pomlouvají. Následující odstavec pak uvozuje větou: „Když už jsme u lhaní v médiích, mrkněme se do Plzně.“

Jak do tohoto tématu zapadá kauza práv v Plzni? ptá se pan Okamura a dodává: Inu, lhaním, překrucováním a zatajováním informací. Připomíná, že i tato kauza (jako každá) má dvě strany, a přiznává, že stále více nabývá dojmu, že ta mediálně správná (my jí zde říkáme novopečenská) je špinavá nebo aspoň špinavější než ta druhá. Zamýšlí se dále, jak se paní předsedkyně Akreditační komise, jež se kupodivu neproslavila svou nehynoucí láskou k latinskoamerickým diktaturám (byť jí zasvětila podstatnou část svého profesního života), ale docela jinak (totiž pomlouváním plzeňských práv), vlastně stala z učitelky ruštiny politoložkou.

Kauza plzeňských práv už napomohla ve volební kampani ministru Pospíšilovi, konstatuje autor, a upozorňuje, že se nejspíš chystá pokračování.

Nikdo nikde nenapsal, připomíná pan Okamura, že pokud jde o uznávání údajně podezřelého ukrajinského studia, může tak podle zákona činit jen rektor (neboli „jiný pán než děkan Kindl,“ uvádí autor doslova), který však s uznáváním ukrajinského studia původně sám také nesouhlasil, ale jeho zamítavé rozhodnutí opakovaně rušilo a měnilo ministerstvo (školství, mládeže a tělovýchovy).

„Nevíme už,“ píše pan Okamura, „že v kontrolní zprávě o Fakultě právnické ZČU Akreditační komise té samé Dvořákové v červnu 2008 konstatovala: Výsledky…svědčí o organizačně dobře fungující instituci s propracovaným schématem organizace výuky…Nechceme slyšet, že všechny hrůzy na fakultě v Plzni odhalila teprve poté, co profesor (dovoluji si vsunout, že nejsem profesor) Kindl začal vážně lobbovat za změnu statusu Akreditační komise…Bez ohledu na Plzeň má tato komise naprosto bezprecedentní moc…to je hodně nekontrolované moci, hodně korupčního či vyděračského potenciálu.“

Jak jinak, článek se zabývá i rychlostudenty:

Autor v prvé řadě upozorňuje, že odebírání akademických titulů je nelegální. Připomíná rovněž, že „původně se přes média ohlašovalo 400 rychlostudentů či studentů problematických. Tito fofrškoláci ovšem z drtivé části byli studenty z jiných vysokých škol, především z Karlovy Univerzity, takže potom (například proto, že už pět let studovali v Praze) studovali v Plzni výrazně kratší dobu.“ Autor dodává, že „podle šetření je dnes téměř vše v pořádku. Jsou samozřejmě výjimky, ovšem v řádu jednotlivců…“

Co zaráží, upozorňuje pan Okamura, je do očí bijící porušování zákona ve prospěch soudce lynče. „Dlouhotrvající úniky informací z univerzity, často lživých nebo zkreslených, už dávno naplnily trestný čin porušení mlčenlivosti…vedení univerzity si jako dítě hraje na správní úřad, tedy si přisvojuje pravomoci, které nemá.“ Autor tedy akcentuje, že diplomy rušit nelze a tituly odebírat už vůbec ne a připomíná, že to „před svou smrtí potvrdil i slovutný právník Otakar Motejl.“

Dovoluji si skromně dodat, že dětská (či jen dětinská?) hra na úředníky by byla směšná (kdyby si několik dospělých hrálo například na nějakém ministerstvu na Indiány, byli by k smíchu a se hrou na úředníky to není jinak), kdyby z ní nevyčuhovalo tolik pomstychtivé zloby vůči úspěšnějším spolužáků, závisti a jiných podobně pozitivních vlastností.

Jenže přiznávám, že tady je každá dobrá rada drahá (i když tak drahá jako pisatel odebíračských blábolů samozřejmě nebude). Jakou dětskou hru novopečenským intelektuálům poradit? Na babu? To radši ne, kdyby i oni začali o sto šest apokalypticky prorokovat, bylo by to už k nevydržení.

Pan Okamura také ve svém článku oživil případ, kdy „před kamerami TV Nova svědčila studentka práv z Plzně o tom, že Jiří Pospíšil svoji rigorózní práci sestavoval s pomocí několika studentů. Rozhovor televize nakonec neodvysílala, protože podle vedení by prý reportáž byla moc prokindlovská.“

Média i soudy si mohou dělat co chtějí, uzavírá pan Tomio Okamura, pokud poškozují ty, kdo byli vybráni za vyvrhele. V případě mediálních miláčků však právo ani spravedlnost také neplatí. Jak je možné, ptá se pan Okamura, „že předvolební otázky Václava Moravce dělal Václav Moravec s Jiřím Pospíšilem, tedy s člověkem, s kterým podle některých médií sdílel společnou domácnost a nikdy to ani jeden nedementoval.“

Rada České televize se stížností na tuto skutečnost vůbec nezabývala, „protože prý není v jejích silách zjistit, kdo s kým žije, a tak zkontrolovat, jestli daný redaktor, moderátor neporušil etický kodex.“

Pan Okamura v závěru upozorňuje na to, že některé legislativní návrhy nynějšího ministra spravedlnosti výrazně nahrávají tunelářům („Pospíšil znovu tlačí tunely v zákoně o korporacích…“).

„Pokud média začnou lhát,“ končí svůj včerejší článek pan Okamura (i podle jeho článku se však již stalo), „pak je důležité mít pojistky, protože jak správně lháři křičí, jde o svobodu slova. Ne lhářů, ale jejich obětí.“

Mohl jsem v rámci stručné recenze přinést jen některé z myšlenek, jež pan Okamura ve včerejším článku formuloval. Dovolím si zopakovat: opravdu stojí za to si ho na idnes.cz přečíst celý.

« Zpět