Řecká cesta

Stará dobrá řecká cesta nám neomylně ukazuje, kudy se vývoj ubírá. Kdykoli a kdekoli, pořád tak.

Mnohokrát už jsme si připomínali tu pomstychtivou, malichernou, zlou a věčně (nebo aspoň opravdu velice často) opilou bytost, jež z čiré závisti, zloby a mstivosti vymyslela, jak sebrat akademické tituly lidem, které neměla ani trochu ráda (což bylo ovšem vzájemné).

Připomínali jsme si, že by to asi nezvládla bez iniciativní pomoci mladého, leč neskutečně ambiciózního a také rychle tloustnoucího ministra spravedlnosti (v jeho podivném pojetí se spravedlností ovšem měla jen hodně málo společného, snad kromě názvu).

Té zlé bytosti (Klementu Gottwaldovi) by právě dnes bylo 116 let (takže buďme rádi, že není). Což nás ovšem přivádí k otázce, proč to vlastně notorický pan exministr kmotrovské spravedlnosti a jeho (tříčlenná?) klaka s tím rušením titulů nepohodlným lidem dělali tak složitě. Podle vzoru nespravedlnostního ministra Alexeje Čepičky to sice taky spojili s krutou popravou neoblíbených, byť jen mediální, ale efektivity tandemu Gottwald – Čepička rozhodně nedosáhli.

A přitom tu bylo tolik historických vzorů. Právě před 392 roky (abyste to nemuseli počítat, bylo to Léta Páně 1620) se císař Ferdinand II. rozhodl zrušit náboženské svobody, jež císař Rudolf II. zavedl svým Majestátem.

A jak to udělal? Najal si snad za milion či dva nějakého náměstka, aby posílal lidem bydlícím v Plzni prapodivné, špatně srozumitelné dopisy kamsi na Kavkaz (zřejmě pod plytkou záminkou, že jejich jména mu znějí kavkazsky)?

Ne, 23. listopadu 1620 Rudolfův Majestát prostě přestřihl nůžkami. Možná by to přestřihování na oblíbeném fakultním schodu zvládl dokonce i pan exministr osobně (ovšem za stříhajícího ministra by logicky musela univerzita zaplatit o něco víc, nežli za pouhého náměstka, a stříhání nůžkami je taky intelektuálně podstatně náročnější činnost, nežli psaní dopisů náměstkovské úrovně).

Už staří Řekové to vlastně moc dobře věděli.

Připomínali jsme si kdysi, že G.B. Shaw se proslavil například myšlenkou, že podezíravost je moudrost hlupáků, anebo že když blb udělá blbost, tvrdí, že to byla povinnost.

To jsou však jen střípky a drobky, jež nás vedou po cestě k dávné antické moudrosti.

Už jsme si psali, že staří Řekové měli bohy na kdeco, takže měli i boha (jménem Mómos), jehož by třeba notorický pan exministr mohl na nějakém tom slušivém podstavci krásně ztělesňovat, protože bůh Mómos hanil kdykoli, cokoli a kohokoli, vyjadřoval se neustále ke všemu, avšak vždy jen tak, že všechny pomluvil a nikdy nikoho kromě sebe nepochválil.

Jenže bůh Mómos, kromě toho, že v jeho roli by pan exministr mohl krásně stát na podstavci, když už nemůže v záři kamer stát na fakultním schodě, ministerském chodníku,, ba ani na nějaké té hejtmanské dlaždici, kterou by si určitě oblíbil, se postupně vypracovával z pouhého boha neustálého hanění dál a výš. Postupně to totiž dotáhl až na boha nemalé části lidstva, totiž na boha veškeré, čili naprosté, hlouposti.

Pan Klement Gottwald se prosadil mimo jiné vykřikováním hesla: Od oportunistické pasivity k bolševické aktivitě.

Jeho moudří následovníci svou bolševickou aktivitu upravili z úcty k tradicím respektováním všeobecně platné cesty, kterou nám ukázali staří Řekové.

A tady vidíme tu zákonitou cestu, kterou nám staří Řekové tak krásně vytyčili a která má jistě obecnou platnost.

Od neustálého hanění až k naprosté hlouposti.

« Zpět