Regrese

Někdy je krásné vrátit se alespoň v duchu do hluboké minulosti, a někdy to pro změnu nestojí za nic, takový už je prostě život.

Ať tak či onak, díky podivným zábleskům v mracích, které k nám doléhají z nedalekého (byť, jak se zdá, občas celkem divokého) západu, se do minulosti vracím, a to poněkud dávnější.

Ne, že bych se snad pomocí regresních technik vrátil až několik století do minulosti a četl si tam různá ustanovení připravovaného občanského zákoníku, případně psaní paní císařovny, že zákon není tlustá, obsáhlá právnická učebnice, takže má být mimo jiné srozumitelný.

Na to přece nemusíme putovat časem do minulých století, protože doslovně stejné texty se nám dnes aktuálně předhazují pod plytkou záminkou, že jde o návrh supermoderního kodexu. No co, když na sebe navléknete různé kousky brnění, proč byste nemohli tvrdit, že jde o extravagantní módní kreaci? Jo, a na císařovnu se samozřejmě kašle, protože přece máme demokracii a republiku, tak proč se řídit nějakou císařskou hláškou jen proto, že je moudrá, správná a pravdivá?

Mé návraty do času naštěstí minulých (aspoň pro většinu našeho státního území) se netýkají minulých století, ale jen desetiletí, jde o návrat do časů všelijakých agentů Vilémů, Břízů a Bůh sám jen ví, jakých ještě, kdy učitelé se skřípěním zubů a sevřenými žaludky kázali žactvu, jak všichni propadneme kapitalistickému peklu, ba i hnilobě (přitom jsem si do té doby myslel, že pekelný žár hnilobu vylučuje, či aspoň vysuší), nebudeme-li podporovat tu správnou, nejlepší a věčnou stranu.

Kupodivu nikdo neřešil, co si počít s tím, že planeta Země jednou zanikne (což se smělo učit i tehdy), a přitom Lenin je věčný a se Sovětským časem budeme na věčné časy (ale ani o sekundu déle, dodávalo se v hlubokém soukromí, případně sice hlasitě, leč kdesi na Borech).

Vzpomínám si, jak naši skvělí učitelé zahajovali přednášky morálním odsuzováním veškeré opozice, přičemž celým povrchem těla dávali najevo, co si myslí doopravdy, čehož jsme si sice nesmírně cenili, ale v zásadě toho nebylo zas tak zapotřebí, neboť vysokoškolský student, nejde-li o podivného pseudostudenta, je tvor inteligentní, vnímavý a rozpozná prázdnou propagaci sebe sama od pravdy.

Filozofie podivných přednášejících je samozřejmě jasná: sice nám ukázali, že pokud dostanou právo hospodařit se školními prostředky, promptně zařídí, aby škola přišla o mnohé a mnohé miliony (další si ovšem korektně stihli podělit), že pokud dostanou právo rozhodovat o studentech, promptně jich co nejvíc povyhazují, že pokud dostanou právo rozhodovat o učitelích, naloží s nimi stejně jako se studenty a uvrhnou fakultu do normalizačních temnot, ale že pokud by stejná práva dostali znova, čeká všechny jen blaženost a radost, kdy v růžových obláčcích a květech budou něžně listovat novým občanským zákoníkem a oddávat se podobným radovánkám.

Vycházejí totiž z toho, že vítěze se přece nikdo neptá, jestli mluvil pravdu.

Přesto však je mezi onou ošklivou, oficiálně totalitní minulostí a naším radostným dneškem podstatný rozdíl. Zatímco každý normální učitel sice na přednášce či při výuce kázal o nezbytnosti z duše demokraticky, leč jednoznačně podporovat jednu jedinou stranu, leč činil tak s nechutí, sevřeným žaludkem, otráveně a z donucení, v dnešní radostné moderní době moderní učitelé (naštěstí snad jen dva) z řad bývalých novopečenců sice oblbují studenty temnými prohlášeními, že nebudou-li zvoleni kandidáti, kteří jim vrátí jejich židle a jejich platy, zanikne fakulta i zbytek světa (pořadí libovolné), leč činí tak iniciativně, radostně a se zápalem hodným ušlechtilejšího cíle. Už jsem se kdysi zmínil, že jsem si samozřejmě hluboce vědom toho, že to nedělají pro sebe (ale pro peníze), podstatné však je, že oproti minulým učitelům, kteří hlásali nenávist k veškeré opozici jen z donucení, oni tak činí iniciativně (čímž se ovšem podle prastaré hlášky stávají horší než třídní nepřítel).

Apropos, znáte autora oné skvělé teze, podle které se počínání našich milých řídí (vítěze se nikdo neptá, jestli mluvil pravdu)? Nějaký Aldof Hitler to byl.

« Zpět