Rehabilitace

Ačkoli si nemyslím, že slepě následuji názory většiny, musím se kajícně přiznat, že jsem sdílel obecné přesvědčení všech normálně uvažujících lidí o velmi nízkých, spíše dokonce hlubokých, ba přímo propastných, právních kvalitách novopečenců.

Posuďte ostatně sami: disertaci jednoho z novopečenských proděkanů svého času Akreditační komise označila za jedinou nevyhovující na celé škole, druhý zase nejdříve objevil, že veřejným činitelem je každý, kdo aspoň někdy podepsal doručenku (doručenka je podle Nejvyššího soudu veřejnou listinou, a veřejným činitelem je zase podle zmíněného bývalého novopečence každý, kdo kdy podepsal veřejnou listinu; pokud si tento neuvěřitelný závěr chcete připomenout, klikněte si na Úvahy a potom kdesi dole na „Vážené veřejné činitelky…“), a potom, co marně hledal (a tudíž nenašel) cokoli o odborech v zákoníku práce, blýskl se poznáním, že správní rozhodnutí není třeba podepisovat (správní řád, který v § 69 odst. 1 tvrdí opak, se jistě dětinsky mýlí).

No, a samozřejmě božský guru této party nás oblažil nespočetnými právními moudry vskutku netušené hloubky. Připomínám jen několik obzvlášť vydařených z poslední doby: Řádně doručenou rezignaci lze vzít zpět, když se to rezignátorovi hodí (teď v pátek si zase jednou zarezignoval, tak uvidíme, jak dlouho mu to vydrží), pověření trvá i potom, co zaniklo právo pověřujícího pověřovat (matně si vzpomínám, že jsem jej před lety pověřil čekáním na jednu váženou paní profesorku, jež bohužel nedorazila, tak nechápu, pokud pověření má být věčné, proč na tom nádraží nečeká dodnes?), boty nebo housle se pouhým prodejem zničí (zuživatelné jsou totiž věci, které se běžným užíváním spotřebují, takže zaniknou, jako třeba když sníme vánočku či vypijeme kávu, podle zázračného § 477 návrhu občanského zákoníku však totéž platí i pro věci určené k prodeji, a obzvlášť pro věci ve skladu, určené, aby byly prodávány jednotlivě).

Náhradou za těžké újmy, které by na rozumně uvažující duši způsobila nutnost zabývat se takovými podivnostmi, nám však v témže návrhu bylo přiznáno vrozené, samotným citem (v tomto případě nejspíše čichem) seznatelné právo pobíhat kolem kanalizačních trubek a sledovat, co se děje s tím, co pochází z našeho těla a zda je s tím zacházeno důstojně (§ 110 odst. 3). Stejně tak nám návrh (jeho § 111) přizná právo výhodně prodávat ustříhané nehty, a to i na nohou. Přiznám se, že vůbec nechápu, jak jsme bez něj vůbec mohli až dosud žít.

Krom toho, zřejmě na základě moudrosti připisované už dávnému a bájnému kouzelníku Merlinovi („nekoupíš si psa, abys pak štěkal sám“), byl na psaní špatně srozumitelných dopisů nesmírně draze najat odborník na vyšší matematiku, prezentující se složitými výpočty typu pět děleno dvěma je šest (zkoušková komise, skládající se z předsedy, místopředsedy a tří členů, která je schopna usnášení nadpoloviční většinou přítomných, se může usnášet jen za přítomnosti šesti svých členů, neboli zřejmě nikdy). Ten posléze například prohlásil i to, že studium na vysoké škole sice nekončí vydáním diplomu, ale končí automaticky složením poslední zkoušky, takže absolventem se student nestane vydáním diplomu, ale složením zkoušek, z čehož však podivuhodně vyvodil, že zrušením diplomu se absolvent kupodivu zase studentem stane. Napsal bych, že je to totální hovadina, ale protože jsem slušný člověk, napíšu, že je to protimluv.

A tak jsem si doopravdy myslel totéž, co poměrně lapidárně shrnul jeden z mých přátel do rázně formulovaného dotazu: Čím to, že ti zlí jsou současně ti blbí (přičemž otazník za touto otázkou vyslovil velice skromně, ba až nenápadně). Jenže když jsem s jinými přáteli vzpomínal na svá pradávná gymnaziální léta, s údivem jsem si uvědomil, že tomu tak není, že i když bývalí novopečenci bezdůvodně, bezohledně a bůhví bez čeho ještě pronásledují své bývalé spolužáky, každý z nich je jako Marcus Tullius Cicero. Každý z nich totiž o sobě může prohlásit totéž, co tento slavný římský právník a řečník, a může to prohlásit zcela pravdivě. Smekám proto před nimi klobouk, i když žádný nenosím (konec konců, když oni mohou vytrvale pronásledovat své kolegy a bývalé spolužáky podle neexistujících paragrafů, co bych já pro jednou nemohl smeknout neexistující klobouk), a protože nejsem jako oni, přiznávám jim plnou rehabilitaci.

Abyste mohli posoudit, že opravdu jsou jako Cicero, dovolím si z jeho slavné řeči citovat doslova: Difficile est dictu, quanto in odio sumus apud exteras…(pro ty, kteří nevládnou Ciceronovou mateřštinou si dovolím přeložit: Je těžké říci, v jak velké jsme nenávisti u všech ostatních…), a samozřejmě spolu s Marcem Tulliem víme i proč: propter iniurias ac libidines (pro bezpráví a chtivost). Inu, jak jsem řekl, každý z nich může klidně promluvit jako Cicero, a bude mít pravdu.

« Zpět