Rejstřík větrů

čímž není míněno nic člověčího, ale prostě větrné proudění.

Máme už skoro za sebou hrubě větrný víkend, takže zase stojíme před celou řadou záhad. Tak tomu prostě v naší krásné zemi je od dob, co nabyl účinnosti nový občanský zákoník.

Podle § 1068 občanského zákoníku totiž zemina naplavená poznenáhlu na břeh náleží vlastníkovi pobřežního pozemku. Totéž však platí (podle druhé věty téhož ustanovení) i o přírůstcích vzniklých působením větru (nebo jiných přírodních sil). A hned tu jsou ty záhady:

Patří obludné hromady listí, které navál vítr na naši zahradu, vlastníkovi pobřežního pozemku (podle § 1068 přece platí o větrem nanesených předmětech totéž, co o naplavené zemině, a ta patří vlastníkovi pobřežního pozemku), což je o to pikantnější, že široko daleko žádný pobřežní pozemek není?

Máme si tedy dát inzerát, pokud možno barevný, nechť se přihlásí příslušný vlastník pobřežního pozemku s tím, že má u nás nějaké listí (ba i větve, papíry a dokonce igelit)?

A jakpak budeme řešit konkurenci těch nesčíslných přihlášených? Má přednost majitel bližšího břehu před majitelem vzdálenějšího a proč? Má přednost bližší tok před vzdálenějším anebo větší tok před menším? Nebo snad právě naopak?

Nebo je všechno to listí prostě bez dalšího naše, i když nám žádný břeh nepatří, a my si tudíž můžeme spokojeně užívat nově nabytého bohatství?

Naštěstí, jako vždy, nás autoři vybavili pro život důvodovou zprávou. Do té stačí jen koutkem oka juknout a je po všelijakých umělých a falešných záhadách, všechno je hned jasné a všechny otázky jsou zodpovězeny. Ostatně, posuďte sami ten vskutku vyčerpávající výklad, který neponechává žádný prostor pochybnostem, natož pak krajně škodlivé fantazii (kterou autoři samozřejmě nemají a nechtějí s ní mít nic společného). Takže cituji (prosím doslova, pozor, teď): Ustanovení o naplaveninách a stržích jsou standardní výbavou většiny občanských zákoníků.

A všechno je hned jasné.

Přece jen ovšem maličká záhadička přežívá (netýká se ovšem větrů).

Na četné dotazy si dovoluji podotknout, že podle § 116 souhlas s pitvou lze projevit veřejnou listinou (podle § 567 a následujících občanského zákoníku), nejspíše tedy notářským zápisem. To, jak je jistě uznáte, je skutečně velmi praktické. Za pár tisíc korun si zajistíte po smrti pitvu. Potud žádná záhada není.

Krom toho lze podle § 116 občanského zákoníku projevit souhlas vůči poskytovateli zdravotnických služeb s účinky vůči tomuto poskytovateli. Takže když souhlasícího nešťastníka převezou posléze do nějaké jiné nemocnice, stejně si tam poté, co se ze souhlasícího pacienta stane souhlasícím nebožtíkem, nezapitvají. Občanský zákoník totiž sice umožňuje projevit souhlas s pitvou i vůči poskytovateli zdravotnických služeb, ale jen „s účinky vůči tomuto(!) poskytovateli.“

Kdo však souhlasí s tím, aby jeho tělo bylo po smrti pitváno, zapíše své stanovisko podle § 116 do příslušného rejstříku.

Problém (ba i ta záhadička) ovšem je, že zákon o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob (č. 304/2012 Sb.) o pitvách celkem logicky nic nestanoví, souhlas s pitvou se nezapisuje ani do rejstříku trestů (podle zákona č. 269/1994 Sb.), ba ani do rejstříku zástav, dokonce ani omylem nezrušený zákon č. 51/1870 říšského zákoníku (stručně řečeno o rejstříku neznabohů) o pitvách neříká ani slůvko.

Pokud byste tedy chtěli vyrazit do fronty, abyste se mohli za drobný peníz zapsat do rejstříku pitvychtivých, neumím Vám poradit, neb se zdá, že takový rejstřík neexistuje.

« Zpět