Rekapitulace

Na konci roku prakticky každý nějak rekapituluje, co se povedlo, co ne, v čem byl pomalu odplývající rok krásný a v čem poněkud méně. Musíme si tudíž říci, že některé zákonitosti, zejména přírodní, v letošním roce platily, a jiné zákonitosti, a také všelijaká přísloví, pro změnu méně, nebo dokonce moc ne.

Jak kdysi připomněl jeden právnický rychlostudent, nějaký pan Werich, Francouzi nemohou být sprostí, protože neumí vyslovit H, čímž ovšem o hodně přijdou.

Proto věrni onomu krásnému jazyku, jímž má například veškerou právní pomoc se Švýcarskem ohledně sporných miliard, ale i jakékoli jiné škody, obstarávat výhradně Ministerstvo spravedlnosti, neboli francouzštině (Ministerstvu spravedlnosti ji v tomto případě předepsal čl. 2 mezinárodní smlouvy zveřejněné už pod č. 9/1928 Sb.) si připomeneme specifickou formu zákona subsidiarity, známou jako zákon padajícího, hm, francouzsky tedy: merde, ale co, třeba klidně italsky stronzo či španělsky deyección.

Ostatně, moudra pana Wericha nám dokonale vysvětlují, proč svého času například bývalí plzeňští novopečenci působili úctyhodně, ba dokonce až líbivě. Pokud nevíte proč, dovolím si napovědět na konci.

Zákon něčeho padajícího se letos projevoval v mnoha nejrůznějších podobách. Podle nejrůznějších novin se třeba pan ministr (podle jedněch novin ministr kmotrovské spravedlnosti, zatímco podle blogu pana Okamury ministr nespravedlnosti) sešel se svým kmotrem (který ho podle pana ministra školství vodí jako maňáska, tedy nikoli na nitích, ale na rukou jako rukavici, což je jistě příjemnější) a nechal si od svého hodného kmotříčka schválit pana nejvyššího zástupce, na schůzce jistě jen náhodou také osobně přítomného. Podle podobných zlých jazyků pak přesně v souladu s principem padajícího, no, třeba deyección, se pan nejvyšší zase sešel se starým (míněno bývalým) západočeským rektorem a ujistil ho prý o beztrestnosti, bude-li páchat jakékoli nezákonnosti (třeba odebírání titulů), jež si bude pan ministr přát.

Že se v souladu se zmíněným principem každý problém mlaskavě rozplácne o níže postavenou hlavu, ukazuje přijetí podivného překladu paragrafů vesměs ze staré němčiny do češtiny v ještě starší verzi, nazývané zřejmě žertem nový občanský zákoník.

Zatímco páni předkladatelé a prosazovatelé se poplácávají po zádech, níže postavený zbytek národa zkusí jako zvěř, pokud bude (marně) zkoušet podle feudálních pravidel žít i v třetím tisíciletí.

Americké přísloví praví, že včasné poplácání po rameni často může předejít pořádnému nakopání do zadku. Jak se však ukazuje, toto přísloví u nás letos neplatí, protože novopečenské poplácávání po ramenou nemůže onen druhý důsledek rozhodně nijak odvrátit.

Zatím se v novopečenském případě projevil tento zajímavý důsledek zejména v akademickém prostředí, kde poté, co se vzájemně plácali uznale po ramenou, jaké hrůzy své alma mater dokázali způsobit, dostavil se onen druhý jev, jímž je obšťastnil zbytek akademické obce (takže nyní například roztomilá osůbka, využívající k nelegálnímu šikanování studentstva pseudonymu statutární proděkan, namísto toho, aby jako dosud mařila různé akreditace, jak je zvyklá, domlouvá s paní profesorkou Dvořákovou akreditaci pro školu pana profesora Dvořáka).

Na příkladu bývalých novopečenců si ovšem můžeme demonstrovat také to, že v letošním roce i nadále platil princip volného pádu, který se u nich projevoval jak v úrovni duševní, tak zpravidla i těch dalších, stejně jako příklad přijetí tak zvaného nového občanského zákoníku nám v pestrých barvách ilustruje princip růstu entropie (neurčitosti, neuspořádanosti, prostě bordelu).

Pokud někdy začne platit, budeme totiž žít v naprosté právní entropii.

V této souvislosti si dovoluji připomenout, že kdosi z Vás projevil obavu, že humor na těchto stránkách bývalé plzeňské novopečence možná občas trochu uráží, ale jinak to asi nejde, jak totiž pravil opět už pan Werich: Smích chytré lidi léčí, zatímco blbce uráží.

U pana Wericha však najdeme i vysvětlení oné poměrně šokující skutečnosti, že bývalí plzeňští novopečenci (zpočátku) působili úctyhodně, ba dokonce líbivě. Teď ovšem nemám na mysli slavný citát, že televize rozšiřuje nevkus, ale neméně slavnou vzácnou myšlenku téhož autora: Co je blbý, to se líbí.

« Zpět