Rekapitulační

Při rekapitulaci zvolna odplývajícího roku si můžeme připomenout leccos. Třeba, že nám byl nadělen nový občanský zákoník, který nám týž pan ministr vnucoval už před třemi roky za svého původního působení, tehdy však byl návrh nakonec stažen zejména s ohledem na protesty odborné veřejnosti. Odpověď na otázku, proč jsme ten prazvláštní dáreček dostali znova, můžeme najít už u římského právníka Marca Tullia Cicerona. Pokud byste si nevzpomněli, dovolím si připomenout jeho odůvodnění níže.

Moudří ostatně umí vysvětlit prakticky všechno. U Josefa Čapka například najdeme vysvětlení, proč se osoba, která nám ze staré němčiny přeložila do ještě starší češtiny jádro našeho nového, moderního občanského zákoníku, jakož i ministerský podporovatel tohoto díla, vyjadřují prakticky úplně ke všemu. Josef Čapek totiž svého času mimo jiné napsal: Nejřečnějšími bývají hlupáci; otvíraje hubu k mluvení domnívají se tím momentem získávati na významu.

Pan ministr vůbec oplývá originálními nápady, ba dokonce objevy. Mezi ně patří tak zvaná variabilní trestnost: kondolence do Severní Koreje není kolem poledne trestným činem, ale spíš nepřímým jednáním (jak prohlásil, ovšem kolem poledne), zatímco odpoledne už trestným činem je (jak prohlásil odpoledne). To rozhodně nemá být výzva ke zlodějům, aby kradli jen dopoledne, ale důrazné a výchovné varování, aby rozhodně nekradli odpoledne.

A když navíc pan ministr důrazně upozorní, že je nevhodné, aby ministr dával v médiích úkoly policii, a potom policii v médiích vyzve, aby podle jeho představ konala, je zmatení zlodějských myslí (a nejen jejich) dokonalé.

Významným prvenstvím se pan ministr také oprávněně pochlubil, pokud jde o nápad zavést centrální registr přestupků. Je sice pravda, že už před jeho skvělým, originálním nápadem občas těchto slov někdo, sice předem, ale jistě plagiátorsky, použil (tak podle Ihned.cz z 25.6.2011 či Týdne.cz ze 13.9.2011 chtěli registr přestupků zavést už Gross, Langer a Řápková), ale rozhodně mu to přitom tak neslušelo.

Rigorózní práce páně ministrova není důsledně tajena proto, že by snad byla opsaná nebo něco podobného, ale jistě jen proto, aby neuvrhla svou dokonalostí ubohé studenty, kteří se chystají sepisovat podobné dílo, do hluboké deprese svou dokonalostí a originalitou.

Ve světle těchto prvenství by neměl zapadnout jiný objev již poněkud staršího data.

Akademické tituly mohou být totiž odebírány nejen v období nejvrcholnější totality (1950–1956), jak se zatím právníkům zdálo, ale i ve vrcholné demokracii, ve které si bahníme v horké současnosti. Postup je, pravda, poněkud složitější, ale když se budete přesně držet receptu, nemůžete udělat chybu. Posuďte ostatně sami:

Rozbijete několik vajíček, přičemž dbáte, aby šlo o zvlášť uleželé pukavce, nebo spíš: potom, co padne vláda, jejíž premiér Vás chtěl pro neschopnost odvolat, se nacpete do nějaké prosperující instituce, například renomované vysoké školy, kterou díky svým mediálním osobním přátelům zhanobíte tak, že se můžete po kratičkou dobu vydávat za jejího zachránce, takže se v nové vládě zase stanete ministrem.

S koaličními partnery domluvíte rošádu na postu nejvyššího zástupce a s laskavým kmotrem, který Vás podle kolegy ministra školství vodí jako maňáska (neboli Vás netahá na drátkách, ale navléká si Vás jako rukavici), domluvíte schválení nového nejvyššího, jehož sebou na schůzku s panem kmotrem samozřejmě přivedete. Ten se potom (jak se prý mělo stát podle některých médií) setká s rektorem dotyčné vysoké školy a ujistí ho beztrestností, ať provede cokoli, jen když to bude podle Vašeho návodu. A kaše se může podávat.

Nechtěli byste si ten jednoduchý postup taky vyzkoušet?

P.S. Marcus Tullius Cicero, pochopitelně o něco dříve, než byl pro rozpory s mocnými tehdejšího světa zlynčován, pronesl například: Každý může udělat chybu, ale hlupák se pozná tím, že ji opakuje. Rekapitulační

Při rekapitulaci zvolna odplývajícího roku si můžeme připomenout leccos. Třeba, že nám byl nadělen nový občanský zákoník, který nám týž pan ministr vnucoval už před třemi roky za svého původního působení, tehdy však byl návrh nakonec stažen zejména s ohledem na protesty odborné veřejnosti. Odpověď na otázku, proč jsme ten prazvláštní dáreček dostali znova, můžeme najít už u římského právníka Marca Tullia Cicerona. Pokud byste si nevzpomněli, dovolím si připomenout jeho odůvodnění níže.

Moudří ostatně umí vysvětlit prakticky všechno. U Josefa Čapka například najdeme vysvětlení, proč se osoba, která nám ze staré němčiny přeložila do ještě starší češtiny jádro našeho nového, moderního občanského zákoníku, jakož i ministerský podporovatel tohoto díla, vyjadřují prakticky úplně ke všemu. Josef Čapek totiž svého času mimo jiné napsal: Nejřečnějšími bývají hlupáci; otvíraje hubu k mluvení domnívají se tím momentem získávati na významu.

Pan ministr vůbec oplývá originálními nápady, ba dokonce objevy. Mezi ně patří tak zvaná variabilní trestnost: kondolence do Severní Koreje není kolem poledne trestným činem, ale spíš nepřímým jednáním (jak prohlásil, ovšem kolem poledne), zatímco odpoledne už trestným činem je (jak prohlásil odpoledne). To rozhodně nemá být výzva ke zlodějům, aby kradli jen dopoledne, ale důrazné a výchovné varování, aby rozhodně nekradli odpoledne.

A když navíc pan ministr důrazně upozorní, že je nevhodné, aby ministr dával v médiích úkoly policii, a potom policii v médiích vyzve, aby podle jeho představ konala, je zmatení zlodějských myslí (a nejen jejich) dokonalé.

Významným prvenstvím se pan ministr také oprávněně pochlubil, pokud jde o nápad zavést centrální registr přestupků. Je sice pravda, že už před jeho skvělým, originálním nápadem občas těchto slov někdo, sice předem, ale jistě plagiátorsky, použil (tak podle Ihned.cz z 25.6.2011 či Týdne.cz ze 13.9.2011 chtěli registr přestupků zavést už Gross, Langer a Řápková), ale rozhodně mu to přitom tak neslušelo.

Rigorózní práce páně ministrova není důsledně tajena proto, že by snad byla opsaná nebo něco podobného, ale jistě jen proto, aby neuvrhla svou dokonalostí ubohé studenty, kteří se chystají sepisovat podobné dílo, do hluboké deprese svou dokonalostí a originalitou.

Ve světle těchto prvenství by neměl zapadnout jiný objev již poněkud staršího data.

Akademické tituly mohou být totiž odebírány nejen v období nejvrcholnější totality (1950–1956), jak se zatím právníkům zdálo, ale i ve vrcholné demokracii, ve které si bahníme v horké současnosti. Postup je, pravda, poněkud složitější, ale když se budete přesně držet receptu, nemůžete udělat chybu. Posuďte ostatně sami:

Rozbijete několik vajíček, přičemž dbáte, aby šlo o zvlášť uleželé pukavce, nebo spíš: potom, co padne vláda, jejíž premiér Vás chtěl pro neschopnost odvolat, se nacpete do nějaké prosperující instituce, například renomované vysoké školy, kterou díky svým mediálním osobním přátelům zhanobíte tak, že se můžete po kratičkou dobu vydávat za jejího zachránce, takže se v nové vládě zase stanete ministrem.

S koaličními partnery domluvíte rošádu na postu nejvyššího zástupce a s laskavým kmotrem, který Vás podle kolegy ministra školství vodí jako maňáska (neboli Vás netahá na drátkách, ale navléká si Vás jako rukavici), domluvíte schválení nového nejvyššího, jehož sebou na schůzku s panem kmotrem samozřejmě přivedete. Ten se potom (jak se prý mělo stát podle některých médií) setká s rektorem dotyčné vysoké školy a ujistí ho beztrestností, ať provede cokoli, jen když to bude podle Vašeho návodu. A kaše se může podávat.

Nechtěli byste si ten jednoduchý postup taky vyzkoušet?

P.S. Marcus Tullius Cicero, pochopitelně o něco dříve, než byl pro rozpory s mocnými tehdejšího světa zlynčován, pronesl například: Každý může udělat chybu, ale hlupák se pozná tím, že ji opakuje.

« Zpět