Rekordy

Shodou okolností krátce před mým odjezdem se někteří moudří a uvážliví žurnalisté začali zamýšlet nad (pro jistotu cituji:) poškozením řádně studujících studentů neuspokojenou mocichtivou klikou pseudoreformního vedení. Další z novinářů, jichž si (kajícně přiznávám) po počátečním váhání velmi vážím, se mne v docela jiné souvislosti zeptal na smysl a účel těchto (velkou většinou) mých úvah.

Pokouším se v nich upozorňovat na proces probíhající od hnusného a nepravdivého pomlouvání studentů a absolventů plzeňských práv k definitivnímu poznání, že šlo o hnusné a nepravdivé pomlouvání.

Samozřejmě, ukázalo se, že nastala všelijaká pochybení, dokonce vážná pochybení. Zdá se, že je například vážným pochybením studovat v doktorském programu sedm či kolik let to studoval třeba novopečenský studijní proděkan; aspoň řadu studentů za jeho nadšené asistence vyhodili ze školy za to, že studují sice mnohem kratší dobu, nežli on, ale přesto prý příliš dlouho.

Ukázalo se, že když bývalý novopečenský strategický proděkan napsal disertaci, která podle Akreditační komise ze všech, jež byly kdy na škole napsány, jediná opravdu, stručně řečeno, nestála za nic, bylo strategickou chybou, ba dokonce vážným pochybením, po něm chtít, aby vytvořil nějakou koncepci vědy a výzkumu. Naštěstí však všechno dopadlo dobře. Pan bývalý strategický proděkan se ukázal být nanejvýš zodpovědnou osobou, takže se za tučný školní peníz věnoval radostnějšímu nicnedělání a nenapsal ani čárku. Tudíž si můžeme pogratulovat, že fakulta nemá takovou koncepci, která, stručně řečeno, nestojí za nic.

Bylo by taky velká škoda, kdyby v zapomnění upadly rekordní počiny bývalých novopečenců: vyházeli rekordní množství studentů díky naprosto rekordnímu ignorování studijních předpisů, ba i zákona (které ti vyhození bláhově dodržovali, protože se naivně a zcela mylně domnívali, že se akademičtí totalitní vládci snad budou řídit něčím tak nepodstatným, jako je zákon).

Přiznali si zcela rekordní platy a dovedli fakultní rozpočet za pouhých pár měsíců ke zcela rekordnímu propadu, a to navzdory tomu, že povyhazovali opět rekordní množství svých kolegů. Kdo by si s pietou nevzpomněl na jejich proslavené procházky po obsazené budově doprovázené hlasitým mumláním, koho ještě zrovna dnes vyženou.

I tak nesporné a nezapomenutelné zásluhy je ovšem třeba pro jistotu připomínat.

Vzpomínáte si ještě třeba na to, jak pozdější pan rezignátor prohlašoval, že pro fakultu, jejíž rozpočet velice iniciativně pomáhal zdevastovat, totiž dokonale vyprázdnit, má slíbené dva či snad i tři univerzitní miliony korun, ovšem jen pokud bude děkanem zvolen právě jen on?

Něco podobného by ho samozřejmě v jakékoli normální společnosti katapultovalo kamsi hluboko do, hm, propastných hlubin opovržení. Ale vlastně, vždyť se stalo.

No, třeba pan rezignátor jen touží být zapsán v Guinessově knize rekordů. Když tam může být kdejaký indický učitel, který si nastrkal do ústní dutiny přes devadesát tužek, proč by tam nemohl být někdo, kdo nejvíckrát na světě řádně rezigoval na stále tutéž funkci? A kdyby návrh občanského zákoníku jen trochu prodloužil, a kdybychom měli jako národ konečně potřebné štěstí, mohl by tam být zapsán i jako tvůrce nejdelšího nikdy nepřijatého právního předpisu (samozřejmě spolu s těmi, kdo počátkem minulého století sepsali onen tehdy možná celkem moderní návrh občanského zákoníku, který z větší části, hm, převzal).

« Zpět