Requiem za nesmysly

Někteří z vás mi píší a upozorňují mne na to, že jedna nejmenovaná česká televize se svou příslovečnou nestranností sice informovala o tom, že nový děkan plzeňských práv svolal vědeckou radu, ale taktně mlčí o tom, že druhý kandidát podal žalobu na neplatnost jeho volby. Vážení a milí přátelé, opravdu si myslím, že je to dobře.

Ne že bych považoval schůzi vědecké rady jedné z mnoha desítek fakult v této zemi (scházela se předtím, bude se jistě scházet i potom) za událost celonárodního významu. Ale při informování o ní například není nutné používat skrytých kamer a jiných šmíráckých zařízení a navíc by to mohlo dokonce znamenat, že řadě nesmyslů odeznělo natolik, že už o nich nemluví ani ti, kdo se tak urputně snažili je udržet při životě.

Jistě, když univerzitní komise sdělí, že z 207 prověřovaných je 129 zcela v pořádku a u ostatních se zatím pokračuje, je mnohem zajímavější hned napsat, že se objevily další nedostatky: například, že z tříčlenné komise zkoušeli jen dva. Jen tiše doufám, že to nebude pokračovat dál: co když zákony neplatí, protože ve sněmovně nebyli úplně všichni poslanci? Co když jsme neměli ani jednu legální vládu, protože úplně všichni voliči nepřišli k volbám (dokonce ani za socialismu si netroufli říkat, že volilo 10O% oprávněných voličů a věřili, že jim stačí něco před 99%). Co když?

Ale Nejvyšší státní zástupkyně zjistila, že studium státních zástupců v Plzni je v pořádku, Policie ani Ministerstvo vnitra nenašlo žádná pochybení, jestli paní ministryně školství dál uznává ukrajinské právnické vzdělání sice nevíme, ale kdo si umí přečíst její vlastní vyhlášku, už nemůže uvěřit, že za to mohla plzeňská práva, a tak dál.

A tak, jak se zdá, mírně parafrázovaným proroctvím šéfky Akreditační komise: nezbylo nic.

Jak napsal (cituji co nejpřesněji) v Magazinu CS Pavel Kosatík, osudem českých debat bývá, že zpravidla vynesou na povrch otázku, jak je možné, že tolik normálních lidí uvěřilo tolika nesmyslným tvrzením. „Vážně jste tomu věřili?“ ptají se potom jedni druhých. Bylo to ovšem napsáno o tragickém procesu s (JUDr.) Miladou Horákovou, o procesu, v němž mimo jiné bylo odebráno sedm titulů JUDr. a jedna hodnost profesora v oboru právo. Což nám připomíná, že pan exministr Čermák (na můj vkus poněkud zvláštně si univerzita, která má tolik právníků, že jich chce celou řadu vyhodit, najala advokáta) dospěl k závěru, že akademické tituly by mohly být odebrány, i když to jde špatně a bude to trvat dlouho a bůhvíjak to dopadne. Své argumenty zatím tají, ale jeden mohu nezištně nabídnout i já.

V době, kdy bylo možné tituly brát zcela určitě (od roku 1950 do roku 1961), to zákon umožňoval, pokud šlo o nepřítele socialistického (tehdy přesně: lidově demokratického) zřízení (například pokud byl nějaký ten JUDr. současně vesnickým boháčem, srov. rozsudek Nejvyššího soudu č. 82/1952 tehdejší sbírky rozhodnutí). A docela si troufnu tipnout, že mezi držiteli titulu JUDr. moc přátel socialistického zřízení nebude, takže by to takhle třeba šlo. Když ovšem velkoryse pomineme, že trestní zákon z roku 1950 už skoro šedesát let neplatí a že možnost odebírání titulů zavrhli v roce 1961 sami komunisté proto, že byla politicky zneužívána. Paní prokurátorce Brožové-Polednové mimo jiné celkem nedávno kladli za vinu, že přece nemohla nevědět, že obviněným hrozí vysoké tresty, včetně odebrání akademických titulů. Ledaže by platilo, že před plytkými právnickými formulkami musí mít přednost cit a přesvědčení lidu (jak pravil pan náměstek ministra spravedlnosti Karel Klos, ovšem v roce 1949 právě při přípravě politických procesů).

Jistě, oproti původní měkkosti zavládla na plzeňských právech tuhá přísnost. Ale tak to přece bylo v historii vždycky. Po skvělém, svobodném, renesančním období Medicejských ovládl Florencii potrhlý mnich Savonarola a velcí umělci pálili své obrazy a knihy, aby se mu zalíbili. Prostě to tak vždycky bylo a bude. Svobodní ovšem na nesvobodu nemyslí. Jenže ona na ně, nevděčníky, věrně čeká.

Jistě, ukázalo se, že na příští rok budou plzeňským právům chybět peníze (asi dost, mluví se až o 17 milionech), protože pro hon na čarodějnic nebyl čas vyhádat rozpočtové prostředky. Ale i na to přece pamatuje lidová moudrost: každý odcházející šéf by měl svému nástupci nechat dvě obálky pro případ průšvihu. Když nastane první problém, otevře nový šéf obálku a čte poselství svého předchůdce: sveď všechno na mě. Ale když při druhém průšvihu otevře druhou obálku, v té už je rada: sepiš dvě obálky…

Skvělý právník a ještě skvělejší člověk, pan JUDr.Otakar Motejl, řekl, že současnost nepřeje honům na čarodějnice. Kéž by se nemýlil. Jak svého času moudře napsal Stanislav Jerzy Lec: Ať plane oheň v lidech, ne pod nimi.

Jedna starší dáma prorokovala cosi, co se potom jako údajně nestranný kontrolor zuřivě (nebo zoufale?) snažila prokázat, navzdory všemu úsilí jak se zdá marně. Snad už o tom nebudeme muset přemýšlet, jen na to začneme zapomínat.

« Zpět