Řešení pro

ostýchavé a kde ho hledat. Inu kde asi?

Náš skvělý občanský zákoník před nás klade mnohé složité a těžko řešitelné otázky. Na jiné však s lehkostí sobě vlastní odpovídá sám.

Jak byste třeba odpověděli na otázku, zda českému národu je vlastní se i za cenu nebezpečí a ústrků zastávat nevinně osočovaných? Samozřejmě kladně, jak jinak.

Možná taková podivná existence jako Vlasta Burian by mohla mít nějaké nepodstatné výhrady a cosi podivně blábolit o tom, jak byl nevinně odsouzen na základě reakcí publika (byl přece souzen ve velkém sále pražské Městské knihovny, kde soudce pečlivě naslouchal hlasu lidu, hlavně tomu z posledních řad). Ale jednak nemá co blábolit, protože to, že byl nevinný, se ukázalo až po jeho smrti, a jednak si to zasloužil, protože byl nepěkně bohatý a ještě se tím navíc chlubil.

Ale český národ už je prostě takový: jak z někoho uděláte blbce, rázem se i ostatní solidárně prohlašují za blbce, aby jej podpořili.

Známý sociologický fenomén nezměrného sebeobětování tedy možná může osvětlit, proč se za spoluautory nového občanského zákoníku vydávají i osoby, které spolehlivě za nic nemohou a které v době sepisu onoho veledíla jeho autora ani neznaly, tím méně pak věděly, co skryt před rodinou i světem píše ve své temné komůrce.

Vždyť ustanovení odpovídající dnešním § 1878 odst. 2 a § 1994 se objevují už v roce 2005, a protože řeší úplně stejnou situaci každé úplně jinak, je zjevné, že si je od roku 2005 nikdo nepřečetl. Směrnice Evropského Parlamentu a Rady (2011/7/EU) proti opožděným platbám nemůže být implementována do občanského zákoníku, protože byla přijata až v roce 2011. Občanský zákoník sice až v roce 2012, ale už roky před tím na něj nikdo nesáhl, aby se elegantní a promyšlená struktura veledíla nezbortila. Poznámka pro hnidopichy: směrnice z roku 2011 samozřejmě implementována byla, jenže zákonem č. 179/2013 Sb., který byl naším novým občanským zákoníkem bez milosti zrušen.

V dobách, kdy se nový kodex bolestně rodil ne snad ve chlévě, ale v garsonce, o něm tedy ti, kdo dnes hrdě vystupují jako jeho spoluautoři, povětšinou ještě ani neslyšeli.

Kde se tedy bere ona sounáležitost?

Jako vždy, odpověď je v občanském zákoníku.

Víme přece už, že prohlášení pro případ zblbnutí musí být písemné a podle § 39 odst. 2 nového občanského zákoníku jeho svědky nesmí být osoby nevidomé, neslyšící, němé nebo neznalé jazyka, v němž je prohlášení učiněno, takže svědky mohou být blázni. Jak jsme rovněž už psali, svědek v prohlášení uvede například: jsem blbý, závistivý, nepřející, pomlouvačný, mám či nemám vlasy, sluji či nesluji statutární cosi, po odpolednách pokuřuji na právovárečném balkóně, neboť podle § 39 odst. 1 nového kodexu přece svědek uvede v prohlášení ty údaje, podle nichž ho lze zjistit.

Leckomus ovšem může být docela žinantní písemně a veřejně prohlašovat: pokud ještě nejsem blbec, už brzo budu…

Občanský zákoník samozřejmě opět nabízí řešení: podle jeho § 555 odst. 1 se právní jednání posuzuje podle obsahu.

Takže můžete třeba sepsat tisíce nesmyslných paragrafů, z nichž každý rozezná, že pokud ještě nejste, už brzo budete…

« Zpět