Retro

Opakovaně, snad až do samého zblbnutí, jsem si dovolil psát o skvělém novopečenském retro stylu, s nímž nám přinášejí nové a nové reminiscence stylově krásné minulosti (výhodou ovšem je, že i kdybychom to opakovali do naprostého zblbnutí, páni novopečenci už zblbnout nemohou, hádejte proč?).

Retro příkladů je mnoho, třeba pokud jde o feudální občanský zákoník, který se v ještě starším hávu, nežli původně, připomíná v nové roli moderního kodexu, či o viktoriánské vykání mezi partnery, jež nám předváděl, zejména v blízkém okolí volební kampaně, pan spravedlnostní ministr s moderátorem, se kterým podle Wikipedie a některých médií sdílel společnou domácnost.

Je hezké, že při onom skvělém, skutečně razantním postupu vzad, který je nám tak mnohostranně předváděn bývalými plzeňskými novopečenci, staronově v rouchu ministerském, či jiném (ať již jde o nekompromisní postup od odpovědnosti, který nám podle Neviditelného psa předvádí pan ministr nespravedlnosti, nebo o jiné račí výpady), není ani návrat k tradicím pojímán mechanicky, dalo by se říci tupě, ale naopak, s fantazií a tvůrčím přístupem, protože některé tradice jsou stále živé a jiné naopak upadly v zapomnění zcela po zásluze a vzkřísit je již nelze.

Všichni jsme si například vědomi toho, jak uboze, ba bídně, jsme doposud žili, ba živořili, bez životně důležitého pravidla, že je třeba z pastvy vyloučit prasata a zvířata, jež jsou špinavá, a jak jsme se konečně po mnoha desetiletích, málem staletích, dočkali životního naplnění, když nám tuto tragicky postrádanou zásadu znovu vrátil § 1270 odst. 1 nového občanského zákoníku.

Samozřejmě, jsou tradice, které jsou naopak již zcela přežité a ke kterým se ani při vší lásce k minulosti nelze vracet. Když pan nynější ministr (zatímco podle Neviditelného psa či Parlamentních listů je ministrem nespravedlnosti, podle jiných médií je naopak ministrem spravedlnosti, ale kmotrovské) ještě fušoval do akademické sféry, jasně prokázal neživotnost některých tradic, a se svými třemi či čtyřmi věrnými lapidárně ukázal světu, že s nějakými bláboly ze 14. století je třeba zásadně zúčtovat.

Chápeme pochopitelně, že taková zásada, jako že „doktory, mistry a žáky na kterékoli fakultě chceme zachovat pod zvláštní ochranou… výsady i svobody, jimž se těší doktoři a žáci, …jednomu každému, kdo by chtěl sem k nám přijít, udělíme…,“ nemá v moderním školství podle pana ministra a jeho všelijakých zástupců žádného místa.

Je to zásada zjevně korupční (protože nabízí výsady žákům, kteří přijdou sem, tedy do naší školy) a popírající nejen veškerou rovnost (neslučitelnou s výsadami), ale především zásadní přednost novopečenců a jejich nohsledů před kýmkoli jiným. Však to taky napsal (7.4.1348) obyčejný rychlostudent, který za pár krátkých let na Sorbonně vystudoval spoustu jazyků bez ohledu na standardní dobu studia, nějaký Otec vlasti (jak ho nazval rektor pařížské Sorbonny, jakýsi Vojtěch Ranků z Ježova, jinak Čech, takže osoba určitě neobjektivní a podjatá).

Je proto třeba zdůraznit, jaký má být akademický svět podle představ páně ministerských:

• žádná ochrana studentů či učitelů („doktorů“),
• žádné studentské či učitelské svobody,
• na pastvě už jen čistý dobytek

« Zpět