Rozdíly!

Ještě pořád včera (ale už ve 23.29) se nám dostalo zásadní informace, že kocour Fred umí telefonovat.

V době, kdy nás média zásobovala hrůzami z plzeňské fakulty skoro rychleji, než si je jedna nejmenovaná starší, komisní dáma stačila vymýšlet, jsme samozřejmě dostávali řadu podobných zásadních informací, například že nynější pan spravedlnostní ministr umí velmi slušivě stát na schodech (což by ani kocour Fred tak pěkně určitě nezvládl).

Přes všechnu svou zdatnost ovšem Fred není hoden Bobříka vyčůranosti. Ten je navíc obsazen, protože byl na Neviditelném psu již 16. listopadu udělen profesorce Dvořákové za její vysoce charakterní počínání.

Zatímco nás v den slavného výročí dusil smog stejně jako v roce 1989, dovolil jsem si Vás minule poinformovat, že nejmenovaná veřejnoprávní televize chystá, jako vždycky, když má pan spravedlnostní ministr nějaký vážný problém a jeho pozadí dosahuje vyšších hodnot Richterovy stupnice (díky otřesům židle, na které spočívá), publicistický pořad o plzeňských právech. Dovolil jsem si také upozornit, že pro povinné zajištění názorové různosti a vysokou pestrost pozvali opravdu názorově pestrou společnost (profesorku Dvořákovou, profesora Eliáše, ministra Pospíšila a jeho náměstka Korbela).

Blahé paměti už Winston Churchill pravil, že mají-li dva lidé shodné názory, je nejméně jeden z nich v diskusi (zhusta nejen v diskusi, dovoluji si dodat) zbytečný, často však oba. O takovou situaci ovšem nejde, a nemůže jít, jak je jasné každému, snad kromě posledně jmenovaného pozvaného, pana náměstka ministrů a ministryň z posledního období, nyní opět téhož ministra spravedlnosti, podle novin kmotrovské.

Tady přece nemají jednotvárně stejný názor dva lidé, ale čtyři. Což není dva, ale hned dvakrát dva, tedy ovšem podle nás, obyčejných prosťáčků. Pan vždynáměstek však (pod univerzitním č.j. R-373–10 nebo č.j. R-377–10) objevil, že 1+1+3:2=6 (komise složená z předsedy, místopředsedy a tří členů, která se může usnášet polovinou svých členů, se může usnášet, je-li jich přítomno šest), takže lze jen těžko odhadovat, kolik podle jeho propočtů asi tak může být 1+1+1+1?

Na druhou stranu, vyšší počet naprosto stejně diskutujících bude jistě pro diváky nesmírným přínosem, protože jim připomene atmosféru před listopadem 1989.

Opakování je matka moudrosti, a prostším divákům (někdo inteligentní se na něco podobného jen sotva zadívá) bude třeba zopakovat vícekrát, čemu mají věřit. Nemusíme totiž hledat moudra u zesnulého anglického státníka, můžeme je hledat třeba u básníka sice rovněž zesnulého, ale ryze tuzemského. Kdo nic neví, tomu nezbývá než věřit každé hlouposti, pravil přece už náš Jan Neruda.

Zatímco pan Winston Churchill připomíná, že pravda je nesmírně drahocenná, dokonce tak drahocenná, že ji před námi musí chránit početná tělesná stráž lhářů.

Což mi připomíná, že vlastně kupodivu vystihl i skvělý občanský zákoník, který nám pan spravedlnostní ministr tak pomstychtivě pronutil sněmovnou. Jeho dílo, pravil totiž o čemsi citovaný bývalý britský premiér, jeho dílo je nové a dobré. Kde je dobré, není ovšem nové. Kde je nové, není zase dobré.

Slavné včerejší výročí mi připomnělo onu dobu před více než dvaceti roky. Ať si říká, kdo chce, co chce, ten rozdíl je prostě nebetyčný.

Do televizních pořadů byli pořád dokolo zváni titíž prověření lidé, kteří všichni říkali totéž, neboli stále (až do zblbnutí, jež se celkem promptně dostavilo, aspoň u nich) opakovali oficiální verzi a kritizovali všelijaké podvodníky, kteří jejich názory nesdíleli a ještě si poctivě vydělali víc než oni, přičemž prozrazování příjmů bylo spolehlivým nástrojem diskreditace nepohodlných (milion, dva, berou, zvěstoval národu tehdejší vládce). Politici měli své vlastní novináře, kteří přeuctivě papouškovali jejich vykonstruované hlouposti, jako kdyby jim snad sami věřili. Politici sami přitom nic neuměli a vymlouvali se, že na řešení sebemenšího problému je třeba sestavit nějakou komisi (občas říkali i tým). Jejich neznalosti se rovnala jen jejich arogance, neuměli dokonce ani základní počty nebo mluvnici a neuměli najít v zákoně ani paragraf, který se jim nehodil. Ministr spravedlnosti i generální prokurátor se všelijak trapně a lživě vymlouvali (třeba po nějakém policejním zásahu), že oni problémy nejenže nezavinili, ale ani o nich nemohli vědět, zato je určitě vyřeší.

A nespokojený lid se zatím dusil smogem i odporem.

Copak nevidíte ten obrovský rozdíl?

« Zpět