Rozhlasová

Špióni měli samozřejmě pravdu, když do zprávy, kterou podle zákona musí, ač neradi, zveřejnit, nacpali pokud možno jen to, co by bylo možné vystříhat z bulvárních tiskovin, nota bene co nejvíce zašlých (stářím). Neboť coby profesionálové dobře ví, že u mnoha a mnoha politiků platí, že nepoví jen to, co opravdu bezpečně neví, a ani to ještě není úplně jisté.

A tak si třeba tajná služba spolu s útvarem pro boj s organizovaným zločinem zcela aktuálně vzdychá nad tím, že nebylo úplně nejrozumnější vystoupit v televizi a vyprávět o ozbrojování vězňů v našich věznicích a o tom, co všechno s těmi zbraněmi plánují. Jenže když panu ministrovi (oné podle novin kmotrovské spravedlnosti) to při onom vyprávění tak strašně slušelo. Tolikrát musel na obrazovce, ztělesňující moderní prkna, jež znamenají svět, vykládat naprosté nesmysly, a najednou může vyprávět o něčem, co by ti netransparentní špióni snad chtěli uchovat pod pokličkou.

Ať jsou špióni rádi, že protentokrát zatím ještě nepovypráví o tom, kolik berou všelijací spící i bdící špióni (včetně jejich adres, zařazení a aktuálních úkolů) a že ty nezasloužené odměny za plytké nicnedělání v příjemném pralesním prostředí drogových mafií on by jim rozhodně nedal, i když jeho nezodpovědní předchůdci určitě ano.

Transparentnost je totiž příkazem doby, takže s nějakým utajováním Vás do televize nebudou chtít. Příkazem doby jsou kromě transparentnosti taky úspory, jenže potom se pan ministr asi nemůže divit, že si jeho náměstek přivydělává ve veškerém pracovním čase (ostatně na jeho popud) psaním drobných literárních útvarů, jež jsou sice poměrně dětskou a naivní, ale jinak poměrně vydařenou parodií na těžkopádné právní dokumenty (těžkopádnost, šroubovanost a nesmyslnost, kterou laici, zejména naprostí, právním dokumentům občas přisuzují, je zde samozřejmě dotažena do naprosté absurdity, aby ani zcela prostý jedinec neupadl do nebezpečí záměny se skutečným právním textem).

Jenže, když pan náměstek věnuje všechen pracovní čas humoristické beletrii, snadno se pak stane, jako nedávno, že panu ministrovi strčí do ruky či jinam něco úplně jiného, než pan ministr čekal a těšil se, a pan ministr pak ve vládě tasí z aktovky, plamenně zdůvodňuje a prosazuje něco úplně jiného, než jí sám předložil.

Když se ovšem díváme (já to rozhodně nedělám, mám sice řadu špatných vlastností, ale masochista nejsem), jak nám je pan ministr přenášen špičkovou, bezmála kosmickou technikou, mohlo by to vést k zamyšlení, zda návrat k tradicím (ne sice až k těm feudálním, k nimž se má pod jeho velením vracet občanský zákoník) by byl opravdu tak od věci.

Pražský rozhlas kdysi sídlil ve stanu (v Kbelích), jehož nevhodnost coby vysílacího studia svého času hned první den vysílání (18.května 1923) odhalil jakýsi blíže neurčený pes, který se za prudkého deště prohrabal dovnitř a doprovázel pak nadšeně zpěvačku v přímém přenosu vytím.

Naštěstí v té době účinkující mluvili a zpívali do telefonních mikrofonů, přičemž sluchátko jim u úst drželi zvukaři, a protože zmíněnému psovi u tlamy sluchátko nikdo nedržel, jeho vytí v přenosu celkem úspěšně zaniklo.

To bylo v heroických mediálních dobách, kdy výkony skvělé po stránce obsahové i hlasové přenášela do světa hrubě nekvalitní technika. Dnes se to zdá poněkud naopak.

Vlastně si teď bolestně uvědomuji, že k tradici, aspoň oné mediální, se vlastně ani vrátit nelze. V prvním období totiž rozhlas vysílal denně jen od 20.15 do 21.15 (nemaje matematických schopností pana náměstka, umím to spočítat jenom tak, že mi vyjde hodina denně, ale kdo ví, kolik by vyšlo panu náměstkovi při uplatnění jeho skvělých matematických postupů?). A to by přece panu ministrovi rozhodně nemohlo stačit.

« Zpět