Rudý teror

Počasí takhle při neděli fakt nic moc, mrholí, slunce se skrývá kdesi za podivně šedou záclonou, chtělo by to paní komisní profesorku, aby korektně, transparentně a objektivně rozhodla přesně v souladu se svými pravomocemi, že tohle počasí je neplatné. Jenže je prý tento víkend nějak zapšklá, takže z toho asi nic nebude.

Dokonce televizní moderátor se jí marně snažil vysvětlit, že žalobu ve veřejném zájmu podávat nemůže, protože to může udělat jen nejvyšší státní zástupce nebo veřejný ochránce práv (jako kdyby snad ani nechápal, že právě jen ona sama je přeci veřejný ochránce svých vlastních práv a nejvyšší zástupce vlastní moudrosti a skvělosti, prostě svůj vlastní zástupce, a to nejvyšší a klidně i státní). Dokonce jako kdyby naznačoval, že se z pěkně zlacené mediální ikony (ikona je plochý, /z/malovaný předmět, původně zpravidla nějaké to poleno, prostě dřevo) stává žertovným doplňkem televizních pořadů, který bude dotazován vždy, když budeme potřebovat vědět, jak to určitě není (komunismus v Americe musí definitivně zvítězit a již brzy zvítězí, komunistická vláda přinese lidu Severní Koreje netušený blahobyt, plzeňská práva musí definitivně skončit a skončí právě teď).

Pravda je, že k budování komunismu je prý potřeba neustálého posilování dělnické třídy, a že pokus posílit dělnickou třídu o zhruba 1800 plzeňských studentů definitivně nevyšel, což zřejmě dosažení výsostných ideálů paní komisní (vybudování komunismu v naší zemi) poněkud oddálí. Ale není to zas taková tragédie, protože pro vznešenou úlohu proletářů se přece počítalo jen s částí plzeňského studentstva. Jak nasvědčují popíjecí fotografie (u úvahy Ilustrovaná II), připíjela si totiž na zmar plzeňských práv s těmi velmi vzácnými (neboli nepočetnými a řídce se vyskytujícími) plzeňskými studenty, kteří s ní kolaborovali, a s těmi učiteli, kteří obětavě přešli na soukromou školu k panu profesoru Dvořákovi a inzerovali (v metru i jinde), kolik že studentů jejich soukromá škola ještě pojme. Pravda je, že někteří nezodpovědní studenti na plzeňských bílých demonstracích mávali transparenty: Není třeba nás rušit, my k Eliášovi stejně nepůjdeme, ale kolik takových transparentů bylo?

Na druhou stranu by mohla být taky hodně spokojená, protože ideje, jimž věnovala své krásné, dávné mládí, se opět plně potvrdily. Vždyť Vladimír Iljič (ne)blahé paměti přece kdysi hlásal, že vrcholný kapitalismus je charakterizován nárůstem a bezostyšným přisvojováním si moci nedemokratickými, byrokratickými, ve své podstatě neodpovědnými strukturami a institucemi (jakou je třeba Akreditační komise) na úkon institucí lidem volených a lidu odpovědných, což (spolu s dalším) vede k tomu, že tento vrcholný kapitalismus je parazitující, zahnívající a odumírající (nevím, zda si ty poučky pamatuji přesně, neboť přece jen už uplynuly desítky let od doby, kdy je studentům vtloukali do hlavy).

Takže ve věčném boji bílé nevinnosti proti rudému teroru sice nula bodů pro tyranii, ale na druhé straně se zase potvrdily poučky milovaného vůdce o charakteristickém nárůstu neodpovědné byrokracie, charakterizované někdy také jako „nekontrolovaná vláda neodpovědných úředníků…orga­nizovaná nevýkonnost, vedoucí k degeneraci demokracie“ (jak napsal Andrew Heywood, což sice je politolog, ale nevystudoval ruštinu, tak nevím).

Oné byrokracie, kterou už Honoré de Balzac označil za obří mechanismus, udržovaný v samoúčelném chodu duševními trpaslíky (jenže Balzac tuším taky ruštinu nevystudoval, a navíc to byl ke všemu ještě právník, který se bavil vyslovováním takových myšlenek jako třeba: některé velmi pošetilé ženy se zamilují do ctižádosti stejně hloupě, jako jiné do mladosti).

« Zpět