Růžová brambora

Ačkoli média vidí všechno dočista černě, nějakou tu velkou, leč nahnilou, bramboru vidí naopak v barvě ryze růžové.

Je určitým paradoxem naší doby, že nám sice například taková televize líčí svět v barvách, proti nimž temno je duhovou radostí, ale na druhé straně některé postavičky doslova lakuje na růžovo.

Třeba nám předkládá zjevení osoby celkem charakterní, či aspoň celkem normální, příjemného, mladistvého vzhledu, ač ve skutečnosti jde o osobu značně letitou, prolezlou skrz naskrz charakterovými vadami, celkově odpornou, ohavně ctižádostivou a bytostně zlou a mstivou, jež navíc, nebýt své úskočné hlouposti a krutosti by byla naprosto nezajímavá.

Určitě jste si toho taky všimli, a předpokládám, že stejně jako mne, i Vás hned napadá nějaký přímo se vnucující příklad.

Starší, nepěkná, narzlá, zlá, zištná, zapšklá, mstivá chorobně ctižádostivá i žádostivá (moci, slávy a taky trochu peněz), úskočná osoba, prolezlá charakterovými vadami skrz naskrz, s nezměrnou krutostí potlačující své odpůrce a ubližující pro jistotu i všem ostatním, kterou nám televize maluje na růžovo?

Jasně, příkladů je spousta, tenhle jeden se ale nabízí opravdu vtíravě.

Jindřich VIII., na té nevelké části hlavy, kde mu zbyly vlasy, nazrzlý panovník, který většinu svého dlouhého vládnutí strávil popravováním svých třeba jen domnělých odpůrců i manželek, a kterého nám televizní seriál přiblížil téměř jako jinocha, ačkoli si svou druhou ženu Annu (později popravenou) bral ve dvaačtyřiceti.

Kromě toho, že historie, kromě té televizní, na něj vzpomíná jako na krále Krtka (protože úporně vyhrabával špínu na své odpůrce), případně Velkou bramboru (zřejmě podle luzného zjevu), proslul však intenzivním rozpouštěním. Ne snad, že by to byl nějaký mladý, hm, starý chemik, rozpouštěl totiž kláštery a jejich majetek. Dějiny učí, že v rozkládání církevního majetku byl vskutku přeborník.

Pokud jste v květnu či červnu zachytili nevelký literární ležák, hned vidíte tu nápadnou podobu, neboť i nám vyrostl na slovo vzatý odborník na rozkládání státu a jeho majetku, lépe řečeno, v duchu moderních tradic, vyrostla. A média ji natírají na růžovo tak intenzivně, že bychom si mohli splést s tankem, který nám kdysi přebarvil známý umělec.

Protikorupčním rozdělováním milionů ve vedení donátorské instituce, samozřejmě v prvé řadě těm, kteří ve vedení té instituce sedí s ní, šéfováním neodvolatelné komisi, rozhodující podle pana premiéra zcela transparentně podle pocitů a známostí své předsedkyně, sezením ve vedení instituce, realizující protimafiánsky studijní programy adresně zaměřené na soudce a státní zástupce, či opět ryze protikorupčním nabízením akreditace za demokratické zvolení někoho, s kým se jí opravdu dobře pije, nabyla notorická paní komisní zkušeností, jež jí umožnily literárně pojednat o korupci, a hlavně o rozkládání a rozkrádání státu (což vtělila i do názvu onoho maličkého literárního poklesku).

Dobře, že o takových věcech píše někdo, kdo to opravdu umí, někdo, kdo takovým odporným věcem opravdu rozumí.

A navíc, u křtu takové knížečky se taky dá popít možná skoro tak dobře, jako u protikorupčního nabízení akreditace za zvolení připíječe.

« Zpět