Saul nebo Pavel?

Když se svého času římský občan Saul vydal pronásledovat křesťany do Damašku, byl oslněn náhlým zábleskem z nebe, spadl z koně, udeřil se do hlavy a obrátil se na křesťanskou víru, a to tak úspěšně, že vatikánský chrám svatého Petra je věnován vlastně jemu (alespoň soudě podle mohutného nápisu na chrámovém průčelí). Historie skutků svatých nezapomněla ani na to, že Saul, už coby Pavel (posléze svatý Pavel) do Damašku skutečně dorazil, ale místo pronásledování křesťanů se tam naučil šít stany.

Proč však v letošním létě horkém politicky, ekonomicky, ba i teplotou, vzpomínat na dávné, biblické děje?

Občas při pátku se přihodilo, že dřívější pan rektor vzhledem ke svému nesmírnému sociálnímu cítění umožnil pánovi, jehož si najal na špinavou práci, ke které se ani za těžké miliony žádný jiný právník nechtěl propůjčit, zdůvodnit ony nesmírné výdělky, jež za tuto ohavnou činnost dostával. Bývalý pan ředitel pražské zoologické zahrady coby ochránce železničářských práv za zády takového svého vlastního laskavého rektora neměl, a vidíte, celý národ mu vytýká jeho příjem, zatímco pan náměstek s příjmem výrazně vyšším si jen utajeně mne ruce.

Nová paní rektorka naštěstí nenalezla přílišnou oblibu ve stále stejných exhibicích, na nichž pan pisatel hanopisných psaní dramaticky a zalykaje se spravedlivým hněvem nad tím, že by snad někdo zpochybnil oprávněnost jeho šestinulových honorářů, oznamoval, že za pouhý měsíc či tři a pouhých pár set tisíc korun sepsal další stránku, či dokonce dvě, přičemž v duchu striktní mlčenlivosti, kterou byl a je vázán, promptně prozradil, koho se oněch staronových pár řádek týká.

Budiž mu ke cti, že k pomluvení celkem úzkostlivě vybíral jen lidi, kteří celkem hravě doložili všechno, o čem psal, že chybí, případně lidi, u nichž chyběla a chybí po deseti či více letech od doby, co dostudovali, aktuální adresa, takže se o psaních páně hanopisníkových nedozvěděli a nedozví (a tudíž mohou ve sladké nevědomosti jen sotva klást odpor).

To je vůbec, jak se zdá, hudba, a předobraz temné budoucnosti, jež nás díky novopečenským nápadům čeká. Totiž, že se budeme nalézat v prazvláštních situacích, přičemž nebudeme vůbec vědět, že se v nich nalézáme. Ne že bychom snad byli tak pitomí, případně podlehli tak těžké ztrátě paměti.

Ale už teď se kdesi Evropou potulují magistři práv, (naštěstí jen asi tři) kteří vůbec netuší, že jim někdo odebral akademický titul (jelikož se kdysi před deseti či více roky někam přestěhovali a jejich novou adresu tomu, kdo jim krade titul, příslušný úřad, tj. Ministerstvo vnitra, neprozradí, protože samozřejmě velmi dobře ví, že škola není žádný úřad a že tituly stejně od poloviny padesátých let minulého století odebírat nejde), takže nemohou odcizení titulu například nahlásit pojišťovně a podobně. To jsou samozřejmě jen drobné prkotiny.

Už jsem však upozornil na to, že v temné, leč nepříliš vzdálené budoucnosti se naší krásnou krajinou mohou potulovat osoby, jež nebudou vůbec tušit, že jsou vdané či ženaté (takže budou vstupovat do stavu manželského znova a znova a pořád o tom nebudou mít ani tušení).

Pokud by totiž parlament skutečně prokázal dost smyslu pro černý humor a přijal nový občanský zákoník, platilo by podle jeho § 633, že manželství vzniká bez dalšího projevem sňatečné vůle (ještěže podobná hloupost neplatila v době mého dávného mládí, když jsem hned dvěma šestiletým sousedovic dívenkám říkal, že si je vezmu, pokud si se mnou zahrají na doktora, což mne v mých šesti letech celkem lákalo, neb jako malé, naivní dítko jsem o problémech našeho zdravotnictví neměl ani potuchy).

Nevím, jestli se pan pisatel hanopisných dopisů praštil do hlavy při pádu z koně, či třeba modernějším pádu ze schodů. Pravda ale je, že některé jeho nejnovější písemnosti vykazují nepravděpodobné znaky obrácení (svatý Pavel to ovšem měl lepší, protože byl na tu slávu sám, zatímco svatých Františků je tuším asi jedenatřicet).

V dopisech, jimiž jsou přijímáni zpět studenti nezákonně vyhnaní tak zvaným statutárním proděkanem (nerad bych, aby došlo k záměně, takže na druhé fotografii v článku Ilustrovaná II to není osoba vlevo, ale naopak osoba vpravo), totiž pan hanopisník nečekaně píše, že počínání pana statutárního proděkana, jemuž dříve skládal jen bezdeché pocty, bylo skutečně hrubě nezákonné, a to hned z řady důvodů. Je to sice svatá pravda, ale je to přece jen poněkud překvapující. Ještě aby se teď naučil šít stany!

« Zpět