Scénáře

Skvělé stmelení skvělých plzeňských studentů proti bezpráví a aroganci moci už v pozdním odpoledni nestojí ani za zprávičku na liště veřejnoprávní čtyřiadvacítky? Té televize, jež svého času podrobně referovala i o tom, že pseudoreformní děkan vyšel ze dveří (vlezl pod stůl, pod skříň, či kam to vlastně lezl v marném hledání všelijakých prací, jež sice označil za ztracené až neexistující, jež však záludně číhaly v knihovně), občas i ústy pana moderátora, jenž podle některých médií i Wikipedie s oním rádoby reformistou sdílel stůl, ba i leccos jiného?

Aspoň mají všichni dostatečně plastickou představu o tom, jak má vypadat vyvážené a objektivní zpravodajství. I tak však několik reportérů stihlo promluvit na téma, že vše je vina pana Pospíšila, a že pokud je někdo hrobařem plzeňské právnické fakulty, je to právě on. Jenže není, opravdu není, protože není co pohřbívat. Práva totiž žijí a je třeba bojovat, aby žila dál.

V mrazu a zimě stovky studentů řekly svůj názor, řekly své: Nedáme se, řekly svůj názor na prapodivnou radu starších, jež si osobuje právo podle své libovůle rozhodovat o osudech tisíců mladých lidí.

Reformní pán tentokrát nepřispěchal na bílém oři (vývoj je vývoj, teď už by ho oř asi neunesl), aby potvrdil proroctví paní šéfové, že škole k životu úplně stačí asi tak pět pedagogů ochotných si s ní kdykoli připít (viz pro změnu úvahu Ilustrovaná II.) a hlavně potvrdit jakékoli její tvrzení, byť bylo sebešílenější.

Existuje celá řada právních kroků, jež je možné učinit, a není třeba se bát, že by nebyly učiněny, kolaboranti už přece na škole téměř nejsou.

Jen je potřeba upozornit na stále stejné scénáře.

Neumíme pořádně napsat rozhodnutí o odvolání vrchního státního zástupce (protože jsme, hm, prostě proto, že to neumíme)?

Tak předložíme zákon o zrušení vrchních státních zastupitelství.

Neumíme si udržet teplá, dobře honorovaná nezasloužená místečka na vysoké škole? Tak ji zadusíme (od čeho bychom vlastně jinak paní komisně šéfovou měli?).

Pořád stejný scénář.

Ale pozor, v jiných mrazivě chladných týdnech, v mrazech bez sněhu před třiadvaceti lety jiní studenti řekli podobným ohavnostem své: Ne, my se nedáme. Nedáme se bez boje. Nedáme se vůbec!

Protože je čas pokoje, ale je i čas boje (jak praví kniha Kazatel).

Vážené studentky plzeňských práv, vážení studenti plzeňských práv, byli jste a jste skvělí. Buďte prosím dál.

« Zpět