Sci-fi

Jak by se Vám líbilo, kdyby ve Vašem právnickém studiu platilo třeba tohle.

V jednom semestru musí studující navštívit v prvních třech semestrech dvacet hodin přednášek, v dalších semestrech dvanáct hodin přednášek. Do předepsaného počtu přednášek se započítává také návštěva cvičení (seminářů), které nejsou povinné (jedna hodina semináře se počítá jako tři hodiny přednášek, a pokud studující úspěšně sepsal seminární práci, jako pět hodin přednášek). Pro státní závěrečnou zkoušku si student může sám vybrat zkušební komisi, kdo však propadne, musí opakovat zkoušku před stejnou komisí, před kterou neuspěl. Nějaká podivná, jistě velmi, velmi netransparentní, utopie, řeknete si, cosi nereálného, neskutečného a nemožného (podle encyklopedií je utopie jedním z podžánrů sci-fi).

Ve skutečnosti jde jen o trochu právnického dějepisu. Podle § 3 nařízení ministerstva kultu a vyučování č. 204/1893, které nám vydrželo až do roku 1950, kdy se fakticky přestalo používat (chcete se pobavit? Podle řady systémů o právu, např. Legsys, nebylo formálně zrušeno dodnes, takže formálně stále platí), ke splnění předepsané doby studijní bylo třeba v prvních třech semestrech navštívit dvacet hodin přednášek za semestr, v dalších jen dvanáct. Podle § 20 odst. 2 téhož nařízení „kandidát může si vyvoliti sám zkušební komisi. Kdo by však propadl, má opakovati zkoušku před touž komisí.“ Podle § 21 Řádu seminářů Masarykovy University z roku 1923 se cvičení počítají do povinného počtu hodin trojnásobkem, v případě úspěšného provedení práce seminární pateronásobkem. Stanovy seminářů University Karlovy v § 23 jen zcela obecně stanoví, že se cvičení počítají do povinného počtu hodin.

Zalíbení v prastarých předpisech, jež je odrazem nevyléčitelného stesku nad starými, dobrými, pohříchu minulými časy, má samozřejmě své meze. Skutečně jen málokdo srdceryvně vzdychá po předpisu, podle kterého by soused mlsoun, který iniciativně povečeřel Vašeho pašíka, muflona, ochočeného jelena či jiného milého člena rodiny zbloudivšího na jeho pozemek byl snad v právu (jako do roku 1950, kdy ještě platil obecný zákoník občanský z roku 1811, podle kterého zvěř byla příslušenstvím právě toho pozemku, na němž se zrovna nacházela, srov. jeho § 295).

Čím to ale je, že některé novopečené mocipány tak fascinuje pradávná úprava přebíhání koz z jednoho pozemku na druhý, a její zásadní odlišnosti od přebíhání ovcí a slepic, že nám ji chtějí znovu vnutit, a je jim tak odporná představa, že by si snad pro státní závěrečnou zkoušku student mohl sám vybrat zkušební komisi (když navíc předpis, který to studentovi v 19. století umožnil, nebyl nějakou roztržitostí zákonodárce až dosud zrušen)?

Podivná záliba ve znovuuvádění do života těch co nejstarších a v současnosti co nejméně použitelných předpisů se totiž kupodivu kombinuje s ještě větším zalíbením v kasárenském drilu v c.k. stylu. A protože čím větší je něčí moc, tím méně váží právo (jak už opravdu dávno pravil Publius Cornelius Tacitus), není divu, že láska k drilu má navrch.

« Zpět