Science, ale fiction

Science fiction je žánr, jak známo, pokleslý.

Aspoň se to v marxistických dílech vždycky psalo.

Science fiction (sci-fi) je přitom umělecký žánr, který je vymezen výskytem spekulativních přírodních jevů, dosud neznámých forem života a podobných fantastických jevů.

U jeho zrodu stál rychlostudent H.G. (Herbert George) Wells (přírodní vědy na vysoké škole stihl nestandardně vystudovat od roku 1884 jen do roku 1887) a Jules Verne, opět ohavný rychlostudent, ještě ke všemu práv, u nás pak například právník Svatopluk Čech, o němž jsme si toho už napsali až dost, nebo později třeba pro změnu zase rychlostudent Karel Čapek.

Proč se ovšem právě nyní zaobírat pokleslou doménou všelijakých rychlostudentů?

Řada komentátorů a bloggerů se z toho či onoho úhlu pohledu shoduje v tom, že ve vypjaté volební kampani především před druhým kolem prezidentských voleb média ukázala, jak jsou podjatá, jak straní tomu či onomu, a jak dehonestují každého, kdo nesdílí jimi proklamovaný názor.

A mnohé to kupodivu docela překvapilo.

Ale zkuste si představit, že by někdo o naší době, či době jen velmi nedávno minulé, napsal nějaké to úžasné science fiction, kde by média taková nebyla.

Kde by nebyla podjatá, stranící svým oblíbencům a naopak dehonestující každého, kdo nesdílí jimi proklamovaný názor.

V takové fantazii, kde by bylo informováno nezaujatě a objektivně (tak zvaně padni komu padni), by se potom třeba muselo psát:

Paní profesorka projevila šokující nedostatek znalostí, obvyklých na základní škole, když vzrůst počtu docentů a profesorů na plzeňských právech (z devíti na deset) překvapivě označila za alarmující pokles…

Anebo: Je nevysvětlitelné, jak může předsedkyně oné komise s hrdým čelem připustit akreditaci studijních programů, na něž připadá 1,5 docenta či profesora, ačkoli naopak, zjevně zcela neobjektivně a svévolně, brání akreditaci studijního programu, který je zabezpečen pětadvaceti docenty či profesory…

Anebo: Co si myslet o schopnostech ministerského náměstka, který inkasuje od univerzity milionové částky za sepisování pokleslých dopisů, v nichž vysvětluje, že komise sestávající z předsedy, místopředsedy a tří členů a schopná se usnášet za přítomnosti poloviny z nich, se může usnášet jedině tehdy, pokud je přítomno šest jejích členů, tedy, že pět děleno dvěma šest? Ostatně (je otázkou, zda za zvláštní příplatek) také radí orgánům vysoké školy, že pro rozhodnutí ve správním řízení není stanovena žádná lhůta (ačkoli zákon stanoví povinnost rozhodnout bezodkladně, nejpozději do třiceti dnů, srov. ustanovení § 71 správního řádu), případně že proti usnesení správního orgánu se ten, jemuž je doručeno, nemůže odvolat, ačkoli správní řád výslovně stanoví pravý opak (§ 76 odst. 5 správního řádu). Je opět otázkou, zda jej jeho bývalý ministerský šéf inspiroval, nebo se od něj nakazil, když s vážnou tváří prohlašuje, že v krajských volbách rozdrtil svého protikandidáta 15:15 na mandáty.

Případně: Děsivé opovržení akademickými svobodami čiší z monologu „Dohoda s Dvořákovou“ na You Tube, v němž někdejší ministr spravedlnosti informuje o tom, jak se dohodl s předsedkyní Akreditační komise na bezproblémové akreditaci plzeňské právnické fakulty, pokud bude jejím děkanem zvolena osoba, na které se shodnou…

Ještě, že nežijeme ve světě takto zrůdných fantazií!
Anebo snad je to jinak?

« Zpět