Sebechvála voní

jak sami dobře vidíme

Časy se prostě mění, to vidíme všichni. Naštěstí.

Už Karel Marx nás moudře učil, že se vlastnictví a jemu podobné nešvary nemají v opravdu demokratické společnosti absolutizovat. Vždyť zatímco kapitalismu je vlastní vada, ba přímo nectnost nerovnoměrného rozdělení bohatství, socialismu je vlastní ctnost rovnoměrného rozdělení bídy. Pravda, přišel na to Winston Churchill, jednak šlechtic, jednak rychlostudent (na akademii v Sandhurstu nastoupil v roce 1893 a absolvoval ji, no hádejte kdy: v roce 1894!), ale přece jen to asi bude pravda.

O absolutní právo jde tehdy, pokud působí proti všem (latinsky erga omnes), tak co bychom s něčím tak protispolečenským asi dělali?

Od římských časů se přitom práva dělila na absolutní (působící proti všem) a relativní (působící jen mezi stranami), až konečně našli autoři nového občanského zákoníku odvahu s takovým nešvarem skoncovat. Dnes už konečně žádná absolutní práva nemáme, protože podle § 977 občanského zákoníku „jen zákon stanoví, která práva k majetku jsou absolutní,“ ale zákon dál už nestanoví vůbec nic, přinejmenším nikde nestanoví, která práva tedy jsou absolutní.

Obecná právní teorie zase celkem odjakživa konstatovala, že právní vztah k sobě samému je nesmysl, a zanášela se tvrzením, že právní vztah může existovat jen mezi nejméně dvěma osobami (subjekty). Ovšem autoři nového kodexu zjistili, že mají kladný, ba přímo úžasný, vztah sami k sobě a nikoho dalšího k tomu nepotřebují, což hbitě zapracovali i do nového zákoníku.

Například podle § 1257 odst. 2 občanského zákoníku vlastník pozemku může zatížit svůj pozemek služebností ve prospěch jiného svého pozemku, neboli vstoupit do vztahu vůči sobě samému. Pravda, autoři zatím nepřišli na to, jak to udělat, když se služebnost zřizuje smlouvou (ale smlouvu se sebou samotným dost dobře uzavřít nelze), vydržením (ale vydržet něco, co Vám už patří, taky moc nejde), anebo pořízením pro případ smrti (škoda mluvit, přece se nezabijete, abyste mohli zatížit svůj pozemek vůči jinému svému pozemku). Ale to je samozřejmě velmi nepodstatná drobnost, hlavní je, že vztah k sobě samému je na světě.

A co teprve takové svěřenské fondy, jež jsou dokonce vlastnictvím zcela bez subjektu, jinak řečeno, vlastnictvím bez vlastníka, protože podle § 1448 odst. 3 majetek ve svěřenském fondu není ani vlastnictvím správce, ani vlastnictvím zakladatele ani vlastnictvím osoby, které má být ze svěřenského fondu plněno. „Jedná se tedy o zcela průlomovou koncepci autonomního vlastnictví, které nikomu nepatří,“ píše se třeba v jednom renomovaném komentáři.

A pak že sebechvála smrdí.

Vzhledem k mnohamilionovým honorářům pánů autorů spíše růže přináší, a ty přece obvykle voní.

« Zpět