Šedivá?

Taky jste si všimli té podivné šedi? Co na tom, že na nás venku třeba praží slunce (teď právě skrze déšť nijak zvlášť), ba dokonce že krásně hřeje v duších drtivé většiny normálních lidí? Navzdory přepestrým barvám květů, listů a vůbec všeho se náš svět pomalu (bohužel sakra pomalu!), ale jistě odívá do šedi normálnosti.

Žurnalisté, ba ani ti nejvybíravější lokálkáři z těch nejzapadlejších novin a novinek, nějak přestávají psát šokující informace, na něž s ústy dokořán vytřeštěně hleděl nejen každý čtenář, ale houfně celý svět: babička XY jela na nákup z obce A do obce B, a to považte, autobusem, dokonce linkovým, který z A do B jede přes nevelkou obec D, a považte, on přes ni opravdu i tentokrát jel.

Ani takovouhle omračující senzaci nám už ze zcela nepochopitelných důvodů tisk nepředkládá, takže celkem není divu, že nám neporeferoval ani o tom, že jedna postarší dáma cestovala do Plzně (ostatně, kdybyste chvíli vyčkávali někde u nádraží, potkali byste takových postarších dam tolik, že by Vám nestačily ani stránky světového tisku, natož toho ryze lokálního), ačkoli druhdy jsme dostávali informace dokonce průběžné (měsíc nám detailně popisovala něco, co neviděla, ale už to jede zjistit, už jede, a jak pěkně jede!).

Novopečenci ovšem doufali, že zmíněná cestující přece jen mediálně vysloví nikoli radost jako zbytek populace, leč naopak žal nad tím, že si musí brousit zuby na nějaký onačejší školní rozpočet, nežli jsou ty rozpočtové trosky, jež po nich zbyly v Plzni, že inspirováni jejím žalem i ostatní nad jejich odchodem intenzivně zateskní a že tak nebudou jako dosud nikdy muset dodržet slovo a bůhvíkam odcházet (neb i rozpočtový vrabec v hrsti je lepší než holub na střeše, zejména když jste na jakékoli chytání, ba i jakoukoli činnost vůbec, pravé a nefalšované kopyto).

Že by se opravdu vydali do domova syrečků, puzeni snad nadějí, že nosy odchované syrečkovou vůní rozdýchají i jejich sebechválu (jež ovšem podle přísloví na rozdíl od syrečků nevábně smrdí)?

Už jsem si dovolil připomenout (v únorové úvaze Až morbidní) onen povzdech potlučeného hlemýždě, před kterým, zatímco pádil lesem, nečekaně vyrostla houba či strom. Podobným závratným plžím tempem ochotně a hbitě totiž opouštějí i novopečenci své funkce, platy, nebo třeba své startovací bytečky pro začínající pedagogy.

Nemladý profesor, nějakou dobu si tvrdošíjně přivlastňující neexistující funkce, například statutárního proděkana, ovšem dobře ví, že každý je vlastně pořád na začátku, takže má na startovací byt i po mnoha a mnoha letech nezadatelné právo.

No, a kdyby ho náhodou neměl, prostě připíše další paragraf o takovém svém nezadatelném právu do svého pseudonávrhu občanského zákoníku (aspoň by tam konečně bylo něco, co není opsáno ze starých, často feudálních předpisů), případně jen řekne, že tam podobný paragraf je.

Nikdo normální totiž stejně není zmíněný pseudonávrh schopen přečíst, takže ho nemůže usvědčit z projevu nějaké fantazie (o jejíž obecné škodlivosti sice jistě není pochyb, které však pro jistotu opravdu ani trošku nemá, jak mohou potvrdit i všichni jeho kolegové, včetně těch bývalých, jež z pracoviště aktivně vypudil).

Jak už to v Čechách bývá, zbudou po nich jen hromady nezapomenutelných zážitků všech, kdo měli tu smůlu a setkali se s nimi, například z mladické nerozvážnosti a lehkomyslnosti, případně z donucení (jiný důvod pro setkání s novopečenci si věru představit nedovedu).

« Zpět