Si tacuisses

Prodloužený víkend nám přinesl kromě důležitých a nápadných zpráv i zprávy sice také důležité, ale naopak celkem nenápadné.

Třeba o tom, že se připravuje nový zákon upravující sjednávání nájemného z bytů (a že se tedy jaksi vůbec nepočítá s tím, že by se snad tato problematika napříště řídila novým občanským zákoníkem, jehož idea všekodexu se vytrácí víc a víc, takže namísto ideje všekodexu postupně zbývá už jen idea kodexu všeobtěžujícího).

Jak mi mile napsal jeden z Vás, zprávičky minulého týdne nám ukázaly, kolik společného má občanský zákoník, jeho autoři, hřeben, ba i šampón. Jistě jste to také už odhalili sami, takže nebudu napovídat (a když, tak až v P.S.).

Prodloužený víkend nám přinesl navíc dokonce i zprávy poměrně nápadné, leč zcela bezvýznamné.

Jak svého času prohlásila v tisku jedna nejmenovaná předsedkyně jedné nejmenované akreditační komise, její známí se obávají, že na ně vykoukne už snad i z rybí konzervy, protože mluví pořád a do všeho, takže není divu, že víkend opět zčásti strávila samomluvou na obrazovce.

Sice jsem rybí konzervu už poměrně dlouho neotevíral, ale dovoluji si doufat, že jsem v ní paní komisní šéfovou nepřehlédl (někteří z Vás se obávají, že by to bylo docela snadno možné, jiní naopak zdůrazňují, že sardinky jsou milá, sympatická, a tudíž nezaměnitelná stvoření) a nezapomněl pozdravit.

Pan ministr školství (a také mládeže a tělovýchovy) minulý týden odhalil dávno notoricky známou skutečnost, že nejmenovaná předsedkyně nejmenované akreditační komise si počíná jako rozzuřená dělnice v padesátých letech, která rozhoduje, jak dopadne ten či onen politický proces.

Ta zatrolená historia magistra vitae (neboli historie učitelka), které titul magistra nejde vzít stejně jako nikomu z ostatních magistrů v civilizovaných zemích, ba i ve většině těch, které se nám příliš civilizované nezdají, nás ovšem učí, že totalitně uvažující mocipáni nepotřebovali ani proroky, ani nic jiného, protože osoby určené k odsouzení prostě pečlivě vybírali předem.

Proto dělnice v padesátých letech sice hlasitě volaly po trestu smrti pro všechny, kdo se mocipánům nelíbí, ale do jejich výběru neměly co mluvit. Jak tedy sami vidíte, doba za více než půl století pokročila.

Zatímco tehdy paní šéfová zpětně velebila skvělou taktiku laskavého otce vlasti (ovšem ne té naší, řeč jde o otci národa korejského, laskavém tatíčkovi Kim Ir Senovi, jehož tři vítězné bitvy jsou skvělým námětem kvalifikační práce), dnes se pustila do věštění ze dna vinných sklenek na téma hrůz vysokého školství (a říká, že na plzeňských právech sice ten správný pořádek taky nepanoval, ale na jiných školách, jež neváhala jmenovat, je to, a hlavně bude, mnohem a mnohem, ba nesrovnatelně, horší!).

Pan náměstek ministra školství celkem chabě upozorňoval, že není moudré předem pokřikovat do médií, jaké hrůzy paní šéfová teprve zjistí na té které vysoké škole, až na ni upře svůj pronikavý zrak. Něco ve smyslu si tacuisses, philosophus mansisses (kdybys býval mlčel, zůstal bys filozofem, což má znamenat: kdybys mlčel, nevěděli by všichni, jak příšerně jsi pitomý).

Jenže za prvé: jak by mohl zůstat filozofem, kdo jím nikdy nebyl (studiem ruštiny ani vychvalováním otce všech Korejců se filozofem nejspíš nestanete)? Za druhé: kdo by věděl, psal a jinak referoval o věštkyni, která mlčí?

Konec konců i ten citát, který se obvykle vydává za latinské přísloví, pochází od (nejspíš) dominikánského mnicha Boethia, který byl nejspíš taky popraven. To se ovšem paní šéfové stát rozhodně nemůže, ta je totiž vždy na druhé straně (popraviště).

P.S. A ten rozdíl, třeba mezi hřebenem a novým občanským zákoníkem? Přece žádný, oba jsou na hlavu.

« Zpět