Siesta?

Lze jen stěží domýšlet, co všechno taková siesta může prozradit.

Protože pro latinskoamerické země je typická poobědová dřímota, oficiálně nazývaná siesta, považujeme jejich obyvatele za lenochy, a to i duševní.

Ve skutečnosti je to samozřejmě poněkud jinak: v latinskoame­rických zemích totiž zhusta mají krutě stručné občanské zákoníky.

Třeba právě ten kostarický má jen ubohoučkých 1410 paragrafů. Vlastně, abychom byli spravedliví, má jich 1411, protože poslední ustanovení (artículo final o účinnosti zákona) už nemá číslo, ale to by je stejně příliš nevytrhlo. I ten v sousední Panamě má alespoň 1802 paragrafů, což ovšem jeho adresátům stále ještě nikterak nebrání v siestě.

Nic přitom netříbí inteligenci tak, jako právě pěkný občanský zákoník.

Třeba taková úplně jednoduchá víkendová hádanka: Lze (samozřejmě že nikoli podle zdravého rozumu, leč naopak podle našeho moderního občanského zákoníku) dát do nájmu spíše auto, anebo spíše boty či ponožky, případně s ohledem na středoamerické teploty bikini?

Tak schválně, hádejte.

Podle § 2202 lze pronajmout například i nezuživatelnou movitou věc. Což samozřejmě současně znamená, že věc, která je zuživatelná, naopak pronajmout nelze.

Mysleli byste si, že můžete někomu klidně pronajmout třeba vysavač, televizi nebo auto?

To byste se ale, holenkové, opravdu hodně spletli. Podle § rovných 500 je totiž zuživatelnou věcí kromě toho, co jíme, pijeme, na co jezdíme a čím topíme, také věc, jejíž běžné užití spočívá v tom, že je prodávána jednotlivě. A protože si zpravidla nekupujeme ani jednu botu či ponožku, ani jen jeden díl bikin, můžeme své ponožky či bikini, až nás omrzí, jak se zdá, klidně pronajímat. Pokud však v našich krajích nebude obvyklé, ba přímo běžné, si kupovat náklaďáky na tucty, bude auto věcí, „jejíž běžné užití spočívá v tom, že je prodávána jednotlivě,“ takže je podle oné paragrafové pětistovky zuživatelná, a tudíž ji pronajmout podle § 2202 nelze. A pak že dvojky přinášejí štěstí.

Pokročilejší bych samozřejmě mohl mást tím, že § 500 definuje s obvyklou jednoznačností a bezrozporností, která je pro nový kodex tak typická, zuživatelné věci jednak tak, že jde o všechny věci, jejichž běžné užití spočívá v tom, že jsou prodávány (řečí práva „zcizovány“), zatímco v téže větě je dále vymezuje tak, že jde o věci, „jejichž běžné užití spočívá v tom, že jsou prodávány jednotlivě.“

Kdo jen mohl něco tak moudrého vymyslet? Nestyďte se, a pokuste se pojmenovat takového skvělého tvůrce pravým jménem.

Třeba nějak od b? Nebo od v (které se ovšem v latinskoame­rických krajích stejně čte b)? Nebo radši od p?

Mám samozřejmě na mysli taková plně výstižná označení jako třeba: bájeslovný, vynikající, případně precizní, což je ovšem celkem jedno, neboť od zavrženíhodného dlužníka výživného pana Shakespeara už z jeho hry o sexuálním deviantovi a pedofilovi Romeovi a jeho psychicky narušené oběti Julii víme, že pod jiným jménem by se přece růže rděla stejně.

Kdysi (už je to přes tři roky) přece prováděli novopečení reformátoři na plzeňských právech vysoce záslužnou činnost, kterou označovali jako očista fakulty od problematických osob. Soudce Ústavního soudu ji (ostatně ve shodě s rozhodovací praxí obecných soudů) označil za „nepochopitelné shora vedené personální čistky,“ po nichž byla řada pedagogů nucena „bezdůvodně spolu s dalšími jejími vynikajícími členy“ fakultu opustit (Pocta prof. Ignácovi Antonínovi Hrdinovi s předmluvou Dominika kardinála Duky, Praha 2013, str. 29).

Ačkoli se růže rdí třeba i pod jiným jménem, přece jen se notorický pan exministr kmotrovské spravedlnosti poučil (vždyť z chyb se přece nepoučí jen zcela totální blb) a nadále své reformy prováděl již jen výkřikem „Reforma,“ tu do tmy, tu někam jinam.

Leč zpět k našemu úžasnému kodexu:

Zákon samozřejmě stanoví jen ty nejdůležitější věci, nemůže však zacházet do zbytečných podrobností. Stanoví jen to, co je skutečně nutné, nestanoví zbytečně něco, co stejně každý ví.

Třeba podle § 2552 (kam se na nás hrabou v Kostarice i Panamě, tam takový paragraf nemají, takže, jak by pravil transparentní a korektní reformátor: heč!) odst. 1 našeho moderního občanského zákoníku: má-li cestující zavazadlo, přepravuje se buď společně s ním, anebo odděleně. To proto, aby dopravce například nepřepravoval zavazadlo společně s cestujícím, který ho však vůbec nemá, nebo aby nevymýšlel, jak přepravit zavazadlo sice nikoli s cestujícím, ale ani odděleně od něj. Prostě § 2552 odst. 1 patří mezi ty, bez nichž bychom byli v reálném životě naprosto ztraceni.

Samozřejmě, když už náš moderní občanský zákoník v duchu světlých tradic pamatoval na zákaz pasení špinavého dobytka (jak stanoví jeho § 1289 odst. 1), mohl přece jen pamatovat i na to, že dopravce může přepravu odmítnout, pokud mu onemocní kůň, mezek či vůl, případně když se porouchá příslušný řemen (jak druhdy stanovil Fiakristický řád z roku 1881 v § 15), případně že vozy mají být opatřeny dvěma lucernami, nebo že ve voze má být píšťala či jiný vhodný nástroj komunikace cestujícího s kočím (§ 4 onoho řádu).

« Zpět