Šifra mistra,

no, mistra vlastně spíš ne.

Nomen omen (doslova „jméno znamení“) je latinské rčení používané tehdy, když název vystihuje až překvapivě přesně charakteristické vlastnosti svého nositele.

Výraz pochází od římského dramatika Tita Marcia Plauta, v jehož hře Peršan se vyskytuje ziskuchtivá prostitutka jménem Lucris (přičemž lucrum je latinsky zisk).

Dlouho jsem v novém občanském zákoníku jenom tápal a na nějakou ziskuchtivou prodejnu ženštinu neměl ani pomyšlení, i když jsem dávno vím, že středověk byl přece věkem jinotajů.

Samozřejmě jsem se už dávno kdesi dočetl, že akreh, případně akred (kursky jen akre) znamená syrsky pusté, neúrodné, zcela k ničemu, úplně na nic, neplodné, poušť.

A protože víme, že všichni pokrokoví autoři našich nových kodexů se zhlédli v hlubokém středověku, snadno ve slovníku staročeštiny najdeme, že ten, kdo tační (případně: tačnie), otáčí, převrací, obrací, a to i k obrazu svému.

Ale pořád jsme v temnotách. Klíč k poznání je, ostatně jako vždy, právě v novém občanském zákoníku.

Jistota, ať už jde o zástavní právo, o ručení nebo o něco jiného (tedy o dohodu o srážkách ze mzdy, o zajišťovací převod práva anebo o finanční záruku) zajišťuje úroky z peněžitého dluhu maximálně do výše zákonné úrokové sazby (jak stanoví § 2015 odst. 1 občanského zákoníku), přičemž jen takovou nevýznamnou třešničkou na dortu je, že žádná zákonná sazba úroků nikde stanovena není. Je-li přitom zajištěn dluh již úročený, jsou zajištěny i úroky, které dosud nepřirostly (jak stanoví § 2015 odst. 2 občanského zákoníku). Všimněte si: i („i úroky…“).

Jenže pořád nic. Dokud se nepodíváme do důvodové zprávy k občanskému zákoníku.

Důvodová zpráva k občanskému zákoníku totiž konstatuje, že jistota má krýt právě jen (!) ty úroky, které se stanou splatnými až v budoucnu („Obdobně se navrhuje řešit případ, kdy se dává jistota za dluh již úročený. Tehdy má jistota krýt jen úroky, které přirostou teprve v budoucnu“).

Zdálo by se, že argumentace důvodové zprávy hrubě odporuje dikci zákona, že „jistota zajišťuje úroky“ (§ 2015 odst. 1) „i úroky, které dosud nepřirostly“ (§ 2015 odst. 2), ale ve skutečností nám autoři návrhu jen laskavě prozrazují, že máme číst „i“ jako „jen.“

A máme to. Stačí se vrátit ke slovníku staročeštiny. Jen ve staročeštině znamená: který, ten který, ten, jenž.

Ten,

kdo je úplně nanic (akred, případně akreh),

který (jen, jež se podle důvodové zprávy k občanskému
zákoníku píše: i),

obrací k obrazu svému (tační, případně tačnie).

Prostě nomen omen.

« Zpět