Síla zkušenosti

Jsou i tací, kteří soudí, že autoři nového občanského zákoníku si prostě cucali z prstu ty největší pitomosti, které je napadly.

A že tedy měli fantazii vskutku obrovskou, ba přímo obludnou.

Neboť jaká reálná zkušenost, pomineme-li koprofilii (chorobnou zálibu v exkrementech, kdy např. použitý papír je vnímán jako milostný dopis), může vést k nápadu stanovit zákonem, že každý má zákonné právo dozvědět se, jak bylo naloženo s tím, co pochází z jeho těla (jakož i zákonné právo na to, aby s tím bylo naloženo důstojně), obsažené dnes v § 111 odst. 3 nového občanského zákoníku?

Jaká reálná zkušenost asi mohla vést k nápadu na zákonné stanovení povinnosti převzít nepohřbené lidské ostatky bez ohledu na jejich aktuální stav? Neboť podle § 92 odst. 2 zázračného občanského zákoníku přece nejsou-li lidské ostatky pohřbeny na veřejném pohřebišti, převezme je (tedy nikoli má právo je převzít, ale musí je převzít) dědic. Jen na okraj, zákon navíc upravuje nabídkovou povinnost: dědic má totiž povinnost nepohřbené ostatky převzít až poté, co je odmítnou manžel, dítě nebo rodič.

Generace právníků si samozřejmě budou lámat hlavu, co nastane, bude-li dědicem dítě nebo třeba manžel, což není v praxi nic výjimečného.

„Chcete ty kosti?“ táže se výhrůžně muž v černém u dveří, „jde totiž o kosti Vašeho otce, ztraceného před padesáti lety.“

„Jako syn hrdě odmítám,“ prohlásí tázaný.

„Tak tady je máte jako dědic,“ pronese funebrák vítězně. Což je varianta první.

V té druhé funebrák pokývne dítku ostražitě vykukujícímu za rohem: „Přistup, vnoučku. Na Tebe dědeček přece v závěti taky pamatoval, tak tady máš pár kostiček.“

Samozřejmě nevíme, zda tím, že nepohřbené ostatky smí odmítnout manžel, dítě nebo rodič, je registrovaný partner diskriminován nebo zvýhodněn (tedy vlastně diskriminován pozitivně)?

Co bude, pokud je dědic malé dítě nebo naopak velký, hm, nesvéprávný?

V jiných případech je naopak zcela jasné, že zákon vychází z hluboké zkušenosti, nadto z vlastní zkušenosti autorů. Cesty inspirace jsou prostě nevyzpytatelné.

Odbornice na rozkrádání státu ve stejnojmenném ležáku, který umíchala, když zrovna nečerpala tři minuty, jež má nejmenovaná komise na všestranné a zodpovědné posouzení jedné vysoké školy (jak zjistila analýza Vysoké školy ekonomické už v roce 2010), popsala případ rychlostudenta, který studoval v sedmdesátých letech elektrotechniku a potom někdy v roce 2005 za půl roku dokončil plzeňská práva. Je taková ohavnost vůbec možná?

Když ovšem přečtete všechno, zjistíte, že hanebný rychlostudent studoval v sedmdesátých letech elektrotechniku, v letech 1995 až 2000 plzeňská práva (z vážných rodinných důvodů studium těsně před posledními státnicemi ukončil) a v roce 2005 potom skutečně dostudoval zbytek.

A hned vidíte, z jak hluboké zkušenosti autorů, kteří krutou, ba dokonce knižní, dehonestaci dotyčného vymysleli, vychází ustanovení § 2788 odst. 1 občanského zákoníku. Podle něj je povinnost odpovědět pravdivě splněna, pokud nebylo v odpovědi zatajeno nic podstatného.

Sami vidíte, jak krásnou inspirací mohou být vlastní ohavné skutky.

« Zpět