Sirotčí

Nový občanský zákoník zvládne všechno!

Nový občanský zákoník nám přinesl velkou spoustu opravdu zajímavých novinek. Například nadělal sirotky z těch, kdo jimi dosud nebyli.

Už jsme si připomínali, že podle jeho § 25 se na počaté dítě hledí jako na již narozené (takže počaté dítě má právní osobnost), pokud se narodilo živé, ale kromě toho, pozor: pokud to vyhovuje jeho zájmům, což může přinášet nemalé zajímavosti (určitě je výhodné například dědit různá aktiva, ale určitě není výhodné dědit pasiva, neboli dluhy).

Jenže ani tehdy, kdy je to pro něj sebevíc výhodné, počaté dítě samo nemůže projevovat svou vůli. I nasciturus, neboli počaté dítě, přitom může být například obdarován ještě dříve, než se narodí. Protože jde samozřejmě o smlouvu, nemůže počaté, ale zatím ještě nenarozené, dítě dar samo přijmout. Řešením případů, kdy nějaká osoba nemůže (případně nechce) něco konat sama, je zastoupení.

Podle § 892 odst. 2 zastupují dítě oba rodiče společně, přičemž však jednat může každý z nich. Dítě tedy zastupuje matka a otec. Tak abychom začali od začátku, má vůbec nasciturus matku?

Zatímco podle dřívějších úprav to bylo možno z logiky věci dovodit celkem bez potíží, nový občanský zákoník nám to svou zálibou v definicích podstatně zkomplikoval a stal se tak další krásnou ilustrací staré římské maximy, že omnis definitio periculosa est, neboli že každá definice je nebezpečná. To ovšem vymyslel jakýsi Lucius Iavolenus Priscus, což byl právník, a kdo by právníkům věřil? Autoři nového občanského zákoníku určitě ne.

Občanský zákoník (v § 775) definuje matku. Matkou je podle něj žena, která dítě porodila. To je sice hezké, ale nasciturus se přece pořád ještě nalézá v děloze ženy a žena, v jejíž děloze se stále nalézá plod, jej dosud neporodila (jinak by tam přece nebyl). Protože žena, v jejíž děloze se stále nalézá, je logicky ještě neporodila, nemůže ale tato žena být „ženou, která dítě porodila.“

Z tohoto hlediska stojí za zmínku ustanovení o tom, že souhlasným prohlášením matky a muže, který tvrdí, že je otcem, lze podle § 779 odst. 1 určit otcovství i k dítěti teprve počatému.

Otázky, jež právě citované ustanovení klade, přitom mohou mít trojí řešení.

Může jít o terminologickou chybu, autoři návrhu se prostě spletli a zákonodárce jejich chybu převzal (či spíše přehlédl), což v případě nového občanského zákoníku není nic neobvyklého. Terminologická chyba, díky které ustanovení § 1341 odst. 1 stanoví: „má-li se stát zástavou věc, k níž má zástavnímu dlužníkovi (!) vzniknout zástavní právo až v budoucnu…,“ neboli chyba už na první pohled evidentní, se už celkem proslavila. Protože nicméně rozhodující je, co je v zákoně skutečně napsáno (ne to, co by tam bylo napsáno, kdyby nedošlo k nějaké hloupé chybě), měla by terminologická chyba stejný důsledek, jako kdyby termínu matka bylo užito záměrně.

Pokud o terminologickou chybu nejde a slova matka bylo užito záměrně, pak ale ustanovení o tom, že souhlasným prohlášením lze určit otcovství i k dítěti teprve počatému, nelze vůbec používat (aplikovat), protože souhlasné prohlášení může kromě muže, který tvrdí, že je otcem, učinit už toliko matka dítěte, přičemž však nasciturus matku nemá (protože žena, v jejíž děloze se nalézá, jej dosud neporodila a matkou dítěte podle legální definice může být jen a jen žena, která dítě porodila).

Poslední možností je, že ustanovení § 779 odst. 1 představuje poněkud utajeně formulovanou výjimku z legální definice matky, neboli bychom museli z ustanovení § 779 dovozovat, že nemáme legální definice matky vůbec dbát (protože jinak by existence tohoto ustanovení neměla vůbec žádný smysl a nebylo by možné je používat), ale máme ji naopak naprosto důsledně ignorovat.

Zatímco souhlasným prohlášením určit otcovství k počatému dítěti možná lze (a možná ne: zákon sice říká, že to lze, ale pokud bychom vycházeli z legální definice matky, stejně by to nešlo, tak jako v případě terminologické chyby), ostatní zákonem předpokládané postupy přicházejí v úvahu teprve „narodí-li se dítě.“

Jestliže se například má za to, že otcem dítěte je muž, který s matkou dítěte souložil v době, od které neprošlo do narození dítěte méně než sto šedesát a více než tři sta dní (jestliže jeho otcovství nevylučují závažné okolnosti), pak tuto dobu prostě nelze spočítat (určit) dříve, nežli se dítě narodí.

Pokud tedy (což je otázka) je vůbec možné určit otcovství k teprve počatému souhlasným prohlášením (zatímco ostatními způsoby je určení otcovství možné teprve „narodí-li se dítě“), pak takový nasciturus sice možná bude mít otce (určeného souhlasným prohlášením), ale určitě nebude mít matku (neboť to legální definice matky v § 775 nepřipouští).

Zdá se tedy, že nasciturus je díky novému občanskému zákoníku ubohým sirotečkem, což je změna skutečně zajímavá.

« Zpět