Sledovačka II

Vážení a milí, jak jsem slíbil, dovoluji si předložit Vám text, který jeho autor rozeslal různým médiím, jež toho ovšem, jak je v kraji zvykem, nijak nedbala. Text je sice dlouhý, ale nebyl vůbec krácen, naopak, další aspekty situace, včetně reakce oslovených funkcionářů, si dovolím přinést v navazujících pokračováních. Takže pokračování sice příště, ale nyní.

Prohlášení Ladislava Veselého k nekorektním praktikám redaktora Janka Kroupy

Jmenuji se Ladislav Veselý. Dlouho jsem pracoval jako policista a přitom jsem si doplňoval vzdělání sám pro sebe, ale i proto, že to vyžadoval služební zákon. Nejdříve na policejní akademii a po jejím dokončení na Právnické fakultě Západočeské univerzity v Plzni. Právnická fakulta v Plzni tehdy nebyla zmítána žádnými skandály, měla dobré jméno a studovala na ní celá řada mých kolegů — policistů, od kterých jsem měl pozitivní reference. Můj životní příběh nijak nevybočoval, podobně jako mnoho dalších kolegů jsem v souvislosti s novým služebním zákonem požádal ke konci roku 2006 o odchod do civilu. Jak ve škole, tak při práci u policie i v civilu jsem se snažil vykonávat práci na maximum a nikdy jsem se nesetkal s žádnými připomínkami.

Šokem pro mne bylo, když mne kontaktovali novináři, nikoliv škola, že jsou pochybnosti v mém studiu. K tomu jsem nedokázal nic říci, protože mi nikdy škola nic nevytýkala a vlastně dodnes nevím, v čem měly být pochybnosti. Následně jsem byl přáteli upozorněn, že jsem v médiích na seznamu pochybných studentů. Nedokázal jsem si to vysvětlit, neboť jsem k plnění studijních povinností vždy přistupoval maximálně pečlivě. Mluvil jsem o tom 5 celou řadou přátel, bývalých kolegů a studentů právnické fakulty. Podobně jako já, byli neprávem osočeni i další. Lidé se mně ptali, zda jsem nedouk, podvodník či lajdák a já musel vše potupně vysvětlovat. Cítil jsem to jako obrovskou křivdu ze strany tehdejšího vedení právnické fakulty včele s Jiřím Pospíšilem. Vedení školy vůči mně a spoustě dalších nezahájilo nikdy žádné řízení, nikdy mne ani neformálně nevyzvalo, abych vysvětlil jakékoliv nesrovnalosti, popřípadě, abych cokoliv doplnil nebo vysvětlil. Jsem přesvědčen, že tento stav vedení fakulty v čele s Jiřím Pospíšilem vyhovoval k zajištění mediální slávy nového „revolučního“ vedení. Proto vedení zpřístupňovalo médiím divoké a ničím nepodložené seznamy pochybných studentů nebo minimálně únikům takových seznamů nezabránilo a takové seznamy autoritativně nedementovalo. Jednání vedení fakulty v čele s Jiřím Pospíšilem, které spočívalo ve zpochybňování či připuštění zpochybňování mého studia (a mnoha dalších studentů), mne mimořádně profesně, ale i lidsky poškozovalo.

Nedokázali jsme si vysvětlit, jak je možné, že média referují o věci tak jednostranně a bez jakéhokoliv ověření publikují lži „revolučního“ vedení právnické fakulty a v Otázkách Václava Moravce dávají tomuto tématu extrémní prostor. Možné vysvětlení přišlo v květnu 2010, kdy několik internetových serverů publikovalo informaci, že Jiří Pospíšil žije ve svazku s Václavem Moravcem, privilegovaným moderátorem nejprestižnějšího diskusního pořadu. Tuto novou informaci jsme probírali s bývalými kolegy a studenty, kteří byli podobně naštvaní a znechucení jako já. Ostatně i v médiích se psalo „… po chodbách právnické fakulty se šušká o milostném poměru Moravce a Pospíšila…“. Bylo pro nás naprosto neuvěřitelné, že média s touto veřejně publikovanou informací nepracují a nepřinutí Jiřího Pospíšila, jako veřejně činnou osobu, vysvětlit, jak to doopravdy je, zda-li vzniká střet zájmů. Kdejakou méně exponovanou osobu média bedlivě sledují, zda jim spojení s manželem či partnerem nepřináší nějakou neoprávněnou výhodu, Jiří Pospíšil, jako děkan, byl výjimkou. Hodně jsme o tom přemýšleli, zda je to pravda nebo kachna. Na jednu stranu se toto téma se zjevným potenciálem střetu zájmů nikde nerozvíjelo, což by svědčilo pro kachnu nebo dlouhé prsty do médií. Na druhou stranu se nikde neobjevilo, že by se proti této informaci kdokoliv z dotčených jasně ohradil. To nás vedlo k názoru, že informace může být pravdivá.

Nikdo z nás nemá nic proti minoritní sexuální orientaci, je to každého věc, v tomto směru jsme naprosto liberální. Na druhou stranu není ani ve svazku dvou gayů důvod k privilegiím. Představte si, jaký by to byl skandál, kdyby politik chodil do prestižních pořadů ke své manželce, partnerce nebo přítelkyni. Nemyslitelné!

Najít naštvané lidi na děkana Jiřího Pospíšila nebylo těžké. To je asi důvod, proč mne někdy na počátku léta oslovil člověk s nabídkou, že by měl možnost ověřit informaci, která nám vrtala hlavou. Tohoto člověka jsem nikdy před tím neznal a dodnes nevím, jak se jmenuje, představil se jako „detektiv“. Přišel s tím, že by byl schopen zajistit ověření publikované informace, prý za 30 tisíc Kč na den. Takové finance jsem neměl, člověka jsem považoval tak trochu za podvodníka, který nic neví a chce na mně vytřískat peníze. Tak jsem mu za pár dní řekl, že to necháme být, že si u něj nic neobjednávám. Rozhovor skončil s tím, že se ozve, pokud by na něco narazil, tedy bez toho, že bych si u něj cokoliv objednal. Nic jsem nezaplatil, nic jsem neobdržel.

Po rezignaci Jiřího Pospíšila na funkci děkana právnické fakulty v souvislosti s jeho jmenování ministrem, měl Jiří Pospíšil zjevně jiné starosti a „aféra“ Právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni již utichala. L já jsem se tou dobou postupně vzpamatovával z křivdy a škod, které mi způsobilo „revoluční“ vedení právnické fakulty Západočeské univerzity, na Jiřího Pospíšila v podstatě zapomněli, neboť jeho politické působení nás vůbec nezajímalo. Byl jsem rád, že je ze školy pryč, funkci ministra jsem mu proto v podstatě přál. Ostatně podobně ráda byla patrně většina studentů a pedagogů, kteří nyní nezvolili jím prosazovaného nástupce do čela fakulty. Na podivného človíčka jsem už také skoro zapomněl.

Podivný človíček mne vyrušil až nyní, začátkem října 2010. Dost jsem se tomu divil, ale zvědavost byla silnější a sešel jsem se s ním. Řekl mi, že zná člověka, který by byl schopen dát podklady k ověření publikované informace. Podivný človíček mi domluvil schůzku s dalším na úterý 12. října 2010 v 19 hodin. Nový neznámý mi sdělil něco v tom smyslu, že je majitelem gay klubu a nabízí mi informace, které se týkají vztahu Jiřího Pospíšila a Václava Moravce. Zdůraznil jsem, že mi nejde o to, abych kohokoliv vydíral nebo mediálně očerňoval. Řekl jsem, že mi jde jen o to, abych měl potvrzenou či vyvrácenou již dříve veřejně publikovanou informaci, že Jiří Pospíšil a Václav Moravec spolu udržují vztah. O ověření této informace jsem stál nikoliv pro samotný fakt, který je mi zcela lhostejný, ale pro ověření, zda zde existuje střet zájmů. Člověk se pak neustále dokola vyptával, na co bych jeho informace využil. Odbyl jsem ho, že nevím, že určitě ne k vydírání či mediální diskreditaci. Člověk byl evidentně neuspokojen mou odpovědí, že rozhodně nehodlám někoho vydírat nebo skandalizovat. Odpověděl, že neví-li, účel, neposkytne mi informace. Odpověděl, že je mi to jedno, k ničemu ho nepřesvědčuji a tím schůzka skončila. Jednoznačně jsem odmítl nabízené informace za účelem vydírání nebo skandalizace. Rozhodně jsem si neobjednal výrobu falešných informací, diskreditaci nebo sledování kohokoliv, sám jsem nevěděl, jak bych danou informaci použil, neboť Jiří Pospíšil již na právnické fakultě nepůsobí a poškození mne jako bývalého studenta právnické fakulty Jiřím Pospíšilem bylo jedinou a zcela osobní motivací pro ověření informace.

Vyvrcholení tohoto příběhu došlo až v následujících dnech, kdy mne kontaktoval známý investigativní novinář pracující s provokatéry jako běžným nástrojem, Janek Kroupa. Sdělil mi, že mne natáčel na skrytou kameru, abych se k tomu vyjádřil. S Jankem Kroupou jsem se sešel v úterý 19. října 2010. Nevěřil jsem, co všechno je možné. Po velmi nepříjemném a ze strany Janka Kroupy demagogickém rozhovoru jsem přesvědčen, že někdo jednoduše chtěl vytřískat peníze na naštvaných bývalých studentech právnické fakulty a nabízel nám informace na Jiřího Pospíšila. Když dotyčný povedený detektiv zjistil, že si od něj nic neobjednám a tím pádem ze mě nevytáhne žádné peníze, zkusil se nabídnout Janku Kroupovi. Ten asi platil dobře, takže od tohoto okamžiku vše režíroval Janek Kroupa. Ač jsem žádnou aktivitu nevyvíjel, nic jsem si neobjednával, za nic jsem neplatil, začali mi provokatéři od Janka Kroupy nabízet informace z vlastní iniciativy. Jen mne chtěli skandalizovat, proto ty neustálé otázky, jak bych informaci použil. Asi jsem Janka Kroupu zcela neuspokojil, protože jsem dal najevo, že o vydírání či skandalizaci nemám zájem. To však Janek Kroupa nepřiznal a neustále mi podsouval, že jsem si objednal sledování ministra a jeho kompromitaci. K zesílení nátlaku mi předložil jakousi nepodepsanou listinu, kde byly nějaké, patrně veřejně dostupné, „informace“ k Jiřímu Pospíšilovi a tvrdil, že jsem tuto listinu měl sepsat já. Nevím, zda si ji sepsal sám Janek Kroupa nebo někdo z povedené partičky jeho provokatérů, ale já jsem takovou listinu nikdy neviděl. Neustále jsem opakoval, že jsem si neobjednal žádné sledování ani kompromitace, že mi šlo jen o ověření již publikované informace. Když už tady píšu o vydírání, setkání s Jankem Kroupou mělo další nepříjemný rozměr. Janek Kroupa mne neustále tlačil a přesvědčoval metodou cukru a biče, abych vše hodil na svého zaměstnavatele, který by byl pro něj asi větším úlovkem, než já, bezejmenný Veselý. Pracuji totiž jako řadový zaměstnanec ve firmě, kde má třetinový podíl člověk daleko známější. Do takového „obchodu“ jsem se zatlačit nedal, na praktiky Janka Kroupy pod heslem „je jedno, co je pravda, hlavně, aby to byla senzace“ nehodlám přistoupit. To mne znovu utvrdilo v přesvědčení, že Janku Kroupovi nejde o objektivní reportáž, ale za každou cenu se snaží uvrtat někoho do problémů iniciativou jím řízených provokatérů, bez jejichž aktivity by nikdy k žádnému problému nedošlo.

Poslední kapka rozhovoru s Jankem Kroupou byl okamžik, když mi Janek Kroupa předložil rozhodnutí školy o zahájení správního řízení o odebrání titulu se mnou. Žádné takové rozhodnutí jsem nikdy neobdržel, což samozřejmě mohu kdykoliv dokázat. Škola mne nikdy ani neformálně nekontaktovala, abych cokoliv ke studiu vysvětli, doplnil nebo objasnil. Samotný fakt, že Janek Kroupa disponuje neveřejným rozhodnutím je skandální. Fakt, že takové rozhodnutí nebylo nikdy doručeno ani mně, jako adresátovi, je zcela absurdní. To si mohu vysvětlit jen tak, že do celé provokační akce Janka Kroupy byl zapojen i samotný bývalý děkan Jiří Pospíšil nebo jeho tým. Jak jinak by mohl Janek Kroupa disponovat listinou, kterou nezná ani její údajný adresát.

Tato poslední kapka mne vlastně přiměla k napsání Článku. V životě jsem neudělal nic špatného, za co bych se měl stydět. Za neslušné nepovažuji ani to, že jsem stál o ověření veřejně publikované informace. Na děkana Jiřího Pospíšila jsem byl hodně naštvaný, ale to, že Janek Kroupa pracující s provokatéry má listinu, která se mne osobně týkají, bez toho, abych ji měl já, přesahuje všechny myslitelné meze.

Vyzývám tímto všechny, kteří se cítí poškození jednáním dnes již bývalého vedení Právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni, aby se mi přihlásili. Musíme něco podniknout a bránit se, zdůrazňuji zcela legálními prostředky práva a médií. Za slupkou vysoké popularity Jiřího Pospíšila se skrývá morální chudák. Tato výzva není politicky motivovaná, politika mne nezajímá, ale poškozování studentů právnické fakulty a školy jako takové Jiřím Pospíšilem v roli děkana se máme právo bránit.

Z popsaného je zcela zřejmé, že jsem se nedopustil ničeho protiprávního a postupoval jsem výhradně za účelem ověření veřejně publikované a nikým nevyvrácené informace. Naopak, za mimořádně závažnou považuji, vedle popsaných podivných praktik Janka Kroupy, skutečnost, že Janek Kroupa disponoval údajným rozhodnutím školy, které je neveřejné a které jsem dosud ani sám neobdržel. To jen potvrzuje důvodnost mých pochybností O praktikách na právnické fakultě pod vedením Jiřího Pospíšila, případně usvědčuje Janka Kroupu z výroby falzifikátů. Jiné vysvětlení nevidím.

V Praze, 20. října 2010

« Zpět