Slepě krutá příroda

Tak jako existují malé i velké radosti, postihují lidi malá, ale bohužel i velká neštěstí.

Jsou i taková neštěstí, jež jsou vlastně jen všem k smíchu. Například proslovy notorického pana exministra kmotrovské spravednosti nebo proslulé hlášky notorické paní komisní. Jsou neštěstí drtivější, jako třeba přijetí nového občanského zákoníku, který zasadí ničivou ránu veškerému právu. Životem nás bohužel provázejí i katastrofy opravdu tragické.

Možná bychom se mohli snažit rozptýlit chmury lidí zasažených živly nějakým dobrým vtipem či citací tak stupidní, že rozesměje i ty nejsmutnější. Například : „Míra nerespektování závěrů komise je totiž přímo úměrná míře nezávislosti Akreditačni komise,“ jak nesmírně pravdivě napsala loni v březnu notorická paní komisní, anebo, jak prohlásili autoři nového občanského zákoníku: Dvouletá reklamační lhlůta od Nového roku nekompromisně končí, protože podle § 2165 odst. 1 nového občanského zákoníku se bude muset reklamovat jen do dvaceti čtyř měsíců.

Jenže možná je pro tentokrát lepší si jen tiše připomenout obrovskou lidskou solidaritu, která se probouzí v tragických chvílích, a prostě udělat, co nejlepšího můžeme.

Přírodní katastrofy ničí, a mnohdy i zabíjejí, bez výběru.

Svou slepou nezvyzpytatelností se liší od ničitelů pocházejících z našeho druhu.

Právě před čtyřiadvaceti lety nám smutná, tragická zkušenost ukázala, že zlé a ničivé totalitní myšlení se vždy v prvé řadě zaměřuje proti studentům.

To se tehdy (4.6.1989) ukázalo na náměstí Nebeského klidu (čínsky Tchien-an-men Kuang-čchang) a bohužel i mnohokrát potom, jak třeba v listopadu 1989, tak i v době docela nedávné. Neboť zlovolná blbost vidí ve studentech, mladých, inteligentních lidech, vždy své úhlavní nepřátele (a jak pravil lipský právnický rychlostudent Johann Wolfgang Goethe: Nic není strašnějšího, než blbost v akci).

Ačkoli příroda také umí být pořádně mstivá.

« Zpět