Slibovaná

Jak že se to říká? Že kdo slíbí, nezarmoutí?

Popřípadě: slibem neurazíš.

Různí politici nám v různých dobách slibovali různé věci, které už dávno skončily v hlubokém zapomnění, obvykle ovšem i s nimi. Naštěstí máme notorického pana exministra kmotrovské spravedlnosti, který své sliby, zejména předvolební, důsledně dodržuje.

Mám s tím i vlastní zkušenost: v září 2009 jsme si rukou dáním slíbili, že za to, že podpořím jejich uchopení funkcí (generační výměnu), na plzeňské právnické fakultě nebudou pronásledovat či snad dokonce vyhazovat žádné studenty ani učitele a navíc rozhodně nepřipustí jinou než pozitivní medializaci školy. Což bylo splněno nejmíň na 1000%, určitě jste ani Vy na podzim 2009 nečetli o plzeňských právech vůbec nic špatného, že?

Co slíbili, to také řádně splnili po „vysoce demokraticky provedeném a vůli drtivé většiny odpovídajícím převzetí řízení demokratických procesů ve směru všestranného rozšíření a zejména prohloubení demokracie“ (jak označil svého času soudruh Gustáv, původně Augustin, Husák únor 1948, ovšem slovensky).

Navíc notorický pan exministr s neméně notorickou paní předsedkyní dohodl bezproblémovou akreditaci a mediální pochvalu (viz jeho holedbání na You Tube v monologu „Dohoda s Dvořákovou“), to vše jen za pouhé zvolení pana profesora, se kterým se paní komisní dobře pije (viz fotografie u Úvahy Ilustrovaná II). Konkrétně mělo jít o pána, který se v té době pohyboval střídavě pod pseudonymy Statutární proděkan (nikdo neví, co to je, ale zní to zajímavě) či Tvůrce nového občanského zákoníku (nikdo ho nedokázal a nedokáže přečíst, takže nikdo neví, co to je, ale zní to zajímavě), lkajícího nad svým vlastním odchodem, který si pouhým omylem naordinoval (a potom nikdo nechtěl slyšet, že rezignace učiněná v zásadním omylu, totiž v zásadním očekávání, že rezignující bude přemlouván, aby zůstal, což se nestalo, nemůže být přece platná) a posléze podobně plačtivě požadujícího, zda by se nemohl triumfálně vrátit do té židličky, ze které se omylem vykopl.

Domluvit akreditaci a navíc pochvalu vzhledem k tomu, že akční občanská komise, které notorická paní komisní předsedá, má na vyčerpávající zhodnocení každé vysoké školy něco mezi dvěma a třemi minutami, byl výkon vskutku nebývalý.

Samozřejmě, bylo to v dobách, kdy se sliby přece jen plnily lépe a radostněji (v dobách, kdy nám paní poslankyně Kočí velmi diskrétně prozradila, že mají justici pevně v rukou, proto si tam přece drží jakéhosi Pospíšila).

Sliby ovšem byly i tak bez výjimky splněny: vězeňské náramky byly slíbeny do příštího roku, a třeba napřesrok budou, a když ne napřesrok, tak příští rok, nebo prostě některý příští rok (nebuďme ohavní hnidopiši a nepřipomínejme trapně, že slíbeny do příštího roku byly v už v roce 2006).

S komunistickými zrůdnostmi v trestním právu bylo úspěšně zúčtováno, zejména se zbytečným šikanováním podnikatelské sféry. Proč plýtvat papírem na paragraf trestně postihující nepovolenou výrobu lihu, když v naší krásné zemi už dávno nikoho ani nenapadne pančovat alkohol? Kolik lesů ušetřil pan exministr vypuštěním tohoto jediného paragrafu?

A kolik práce ušetří soudy, když po účinnosti nového občanského zákoníku už ten, kdo koupil od zloděje ukradenou věc, si ji bude moci konečně legálně ponechat a nebude se tudíž muset zbytečně soudit s okradeným?

Tolik splněných slibů: jako kdyby notorický pan exministr snad ani nebyl politik.

« Zpět