yto stránky nebyly vytvořeny kvůli osobní prezentaci. Existují jen proto, aby podpořily boj skvělých studentů a učitelů plzeňských práv proti bezpráví a zvůli. Na těchto stránkách budou proto přinášeny důkazy toho, že Fakulta právnická byla a je fungující institucí s dobře zvládnutým systémem výuky a vytvořenými kriterii pro hodnocení studentů (jak pravila zpráva Akreditační komise v červnu 2008). Tvrdit něco jiného je lež.
Doc. JUDr. Milan Kindl, CSc.
Sliby, chyby
Vážení, je to hrůza, ale asi se dovedu vcítit do pocitů pana vždy náměstka, totiž náměstka nejrůznějších ministryň a ministrů, toho času zase už onoho spravedlnostního. Musí být děs, když podobně jako pan náměstek v poměrně zralém věku zjistíte, že neumíte sečíst několik celých čísel, takže radostně oblažujete svět nesmrtelnými výpočty typu 1+1+3:2=6 (neboli komise sestávající z předsedy, místopředsedy a tří členů, schopná usnášení polovinou svých členů, se může usnášet, když je jich přítomno šest, jak pan všenáměstek objevil např. pod univerzitním č.j. R-373–10, R-377–10 a dalšími).Podobně tragické je, když člověk na prahu stáří zjistí, že neumí ani číst (a to jsem si myslel, kolik jsem nepřečetl knih, a co jsem z nich všecko nevyčetl). A vidíte, musím přiznat základní mezery. Třeba mne donedávna ani nenapadlo, že písmeno, které se píše M, se ve skutečnosti čte V. Když jsme například u pana ministra oné podle novin kmotrovské spravedlnosti, případně podle pana Okamury ministra nespravedlnosti, anebo podle pana ministra školství maňáska příslušných kmotrů, opravdu jsem vůbec netušil, že M se čte V, i se čte ů, pardon, to jsem se nechal unést, nebo jsem se přepočítal, i se totiž čte r, a tak dál.
V souvislosti s uhelnými miliardami zatoulanými kamsi do Švýcar jsme se například (posledně 27.12.2011 v Událostech, komentářích, ale i mnohem dřív z jiných médií) dozvěděli, že švýcarský pan ambasador sice navštívil v této věci pana ministra, ale pan ministr nám vysvětlil, že je jen pouhé médium, jež pasivně přenáší hluboké myšlenky ze záhrobí (jako v případě tzv. nového občanského zákoníku), případně odjinud (třeba ze Švýcar), takže když k němu pan ambasador promlouval, ve skutečnosti neoslovoval jeho, ale Ministerstvo spravedlnosti (se kterým, jak jistě uznáte sami, pan ministr přece nemá nic společného).
Nově jsme se ovšem dozvěděli, že pan ministr se rozhodl podat kárné žaloby na všelijaké nepohodlné vrchní státní zástupce, kteří se v případu putovních miliard nějak provinili.
A tak pořád zírám na ten zatrolený článek 2 Dohody o právní pomoci se Švýcarskem, která byla zveřejněna pod č. 9/1928 Sb. (jinou nemáme) a kde stojí, že za naši krásnou zemi s policejními orgány Švýcarské konfederace jedná zásadně a pouze Ministerstvo spravedlnosti, a to ještě francouzsky.
Nebo že bych přece jenom uměl číst? Že by naši skvělí duchovní vůdcové po vzoru jiných evropských jazyků, například právě francouzštiny (angličtiny a dalších) přikročili k zásadní úpravě výslovnosti? M se nadále bude číst V atd., takže se „Ministerstvo“ bude číst „Vrchní“ a „spravedlnosti“ se bude číst „státní zastupitelství?“ Už to slyším: Pane ministerstvo, ještě dvě pivka, prosím.
Už slyším, jak pokárané dítko nespokojeně huhlá: „To přece není žádné státní zastupitelství!“
Díky tomu, že nás novopečenci oblažili svými pomluvami v takovém předstihu, víme dřív než ostatní, že sliby znamenají něco docela jiného, konkrétně chyby.
Máme spoustu pěkných českých přísloví, jež se nám nutkavě vnucují, kdykoli spatříme pana ministra nebo některého z bývalých novopečenců (tedy prakticky stále, neboť se jim světla ramp neobyčejně zalíbila), například: Kde nic není, ani smrt nebere (moderně upravené na kde nic není, tam je gravitační zlom), ryba smrdí od hlavy, díra, nedíra, furt se natírá, anebo také: Žádná píseň není tak dlouhá, aby neměla konec. Samozřejmě i sliby, chyby, jež skvěle vystihuje úzkostlivé novopečenské lpění na daném slovu.
Studenti a učitelé plzeňských práv mají (bohužel) náskok před zbytkem světa i v dalších věcech, protože už při příležitosti volby nynějšího pana ministra oné podle novin kmotrovské spravedlnosti, a po něm u příležitosti nevolby pana profesora, pohostinsky vystupujícího pod pseudonymem statutární proděkan, zjistili, že při veškerých volbách máme naprostou a úplnou svobodu je volit (tudíž volit právě jen je a nikoho jiného). Zbytek národa se o této svobodě zcela svobodně volit výhradně vybrané vyvolené dozvěděl, když v anketě vyslovil názor, že by snad prezidentem mohl být pan Okamura, který za to, že veřejně, jasně a zřetelně formuluje své názory, byl logicky označen za neprůhlednou (a tudíž jistě nevolitelnou) osobu.
