Slzičky

Pan Petr Hampl včera ve svém blogu napsal, jak moc je špatné, když zákony neplatí pro všechny, a jakou hrozbou je pro nás všechny, když si politici počínají, jako kdyby pro ně neplatily vůbec. A na závěr se zeptal: Myslíte si, že Vám něco podobného nehrozí? A to ani v případě, že si významný politik vybral Váš dům jako místo, kam by se hodila jeho garáž?

Učitelé a studenti plzeňských práv by mohli předlouze vyprávět, neboť jejich školu si před dvěma roky vybral za místo pro cosi podobného své garáži ne sice významný politik, ale přece jenom politik.

A tak zatímco ve všelijakých obskurních zemích jako je třeba Anglie, Německo, Rakousko nebo Francie smí aktivní politik k vysoké škole vzhlížet jen opatrně, s úctou a z dálky, v naší krásné zemi, která se řídí spíše vzorem takových zavedených demokracií jako je Rumunsko nebo Bulharsko (jak jsme si připomněli ve včerejší úvaze Netradičně tradiční o inspiraci tvůrců našeho občanského zákoníku občanským právem rumunským a bulharským, pomineme-li ovšem inspiraci lichtenštejnským občanským zákoníkem, kterou se autoři návrhu chlubí, ačkoli nic takového jako lichtenštejnský občanský zákoník neexistuje), užili jsme si u nás pana děkance.

Takhle uctivě totiž kolegové poslanci oslovovali pana děkana, který byl současně poslancem, a protože zákony platí jen pro všelijaké pitomce, kteří nejsou politiky, dokonce nabízel, že by se obětoval a vydržel by se zaťatými zuby děkanovat i jako ministr.

To sice zákon o střetu zájmu striktně zakazuje, ale konec konců, vždyť je to jen zákon, jeden z mnoha, které pan ministr a jeho blízcí buď totálně neznají, nebo naopak stejně totálně ignorují (jak jsme si dovolili připomenout pro změnu v úvahách O střetu zájmu už z loňského 14.7. anebo Octopoda z 11.7.2010).

Tak jako zákon platí jen pro někoho (pro toho, kdo není politikem), není ani středa jako středa. Ačkoli ta dnešní poslední srpnová středa se zdá celkem nenápadná, pěkně si při ní popláčeme.

Dnešek je totiž právě oním dnem určeným k tomu, abychom podle své povahy buď mužně zamáčkli neposlušnou slzičku kamsi hluboko do hlavy, anebo naopak mocně zaslzeli, a s hlasitým popotahováním a smrkáním štkali jak na objednávku. Asi bychom také mohli setrvat v tichém rozjímání, ale ne déle, nežli onu standardní minutu ticha (jinak bychom totiž mohli být obviněni, že mlčíme nestandardně).

Představte si, že máte tu smůlu a máte na škole učitele, kteří se napřed rozhodnou preventivně pomluvit své kolegy, studenty i celou školu, a to za pomoci veškeré sdružené fantazie, které jsou schopni, a nejprve šokované, později napjaté a nakonec otrávené publikum zahrnují nekonečným opakováním svých výmyslů stále dokola, přičemž naznačují, že kdo jim nebude se vší pílí obětavě sloužit, bude popliván stejně jako ti první exemplárně a preventivně pomluvení.

A přitom při každém náznaku diskuse nebo podobně nedemokratického počínání budou halasně prohlašovat, že s podvodníkem, jako jste Vy, nebudou dýchat stejný vzduch, ale neprodleně odkvačí do Olomouce, přičemž Vás na rozloučenou pomluví tak, že už od Vás v životě nevezme kůrku ani hlady umírající krokodýl, natož pak nějaký standardní pes.

Vzpomínáte si ještě, jak bývalá Nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová prohlásila, že kauza plzeňských práv se vyznačuje tím, že se z viníků dělaly oběti a z obětí viníci (8.11.2009)?

Nebo jak zesnulý pan veřejný ochránce práv Otakar Motejl prohlásil, že namísto řešení několika administrativních nedostatků, běžných skoro všude, je kauza medializována a že tak byla zostuzena fakulta, „která má vynikající kantory a parametry“ (ČTK, 18.11.2009).

Kromě toho se naši vypravěči neustále producírovali, obvykle při vínku, případně při česnekové pomazánce, se šéfkou rady starších, aby každý viděl, že nebude-li s nimi kamarád, ani stařešinové ho nebudou mít vůbec rádi. Babo raď, jak tohle přežít.

A najednou, baba nebaba, jsou tu úplně poslední den. Řekněte sami, není to důvod pro slzy, samozřejmě radosti?

Všechno je jinak, jenomže teď líp víme, kdo je kdo, napsal Karel Čapek.

Ale kdo zradil jednou, zradí vždycky, věděl zase už Džingischán.

« Zpět