Spíš sto a víc

Co ještě ti právníci nevymyslí? Že by přestala zasedat Akreditační komise?

Pokrok prostě nezastavíš, dovolil jsem si nazvat včerejší pozdně odpolední úvahu a dostalo se mi od některých z Vás nečekaně rychlé a zejména razantní reakce: ale zastavíš, jen se podívej na nový občanský zákoník, notorického pana exministra a onu notorickou dámu, jež notoricky předsedá nejmenované akční komisi.

Byl jsem také, naštěstí velmi taktně, upozorněn, že zcela přehlížím, jak notorická paní komisní tvůrčím způsobem nebývale rozvinula pokrokové principy a postupy, pochopitelně leninské, a jak v jejích hlubokých a blátivých stopách (jen se koukněte na počasí) vzorně kráčí třeba právě pan exministr kmotrovské spravedlnosti.

Neboť byla tvůrčím způsobem inovována zásada, že komise nevyšetřuje, ale zneškodňuje, tím, že to za ni dělá sama její notorická, neboli věčná, předsedkyně. To zřejmě proto, aby tím nebyli obtěžováni zejména ti komisaři, kteří v komisi pro likvidaci vysokých škol působí z donucení.

Nesmíme totiž zapomínat, že ona notorická dáma (míněno notoricky předsedající, samozřejmě) nevyhlásila světu jen, že důležitý veřejný zájem naléhavě vyžaduje, aby pokud možno všichni na její komisi z vysoka kašlali. Na straně 6, třetí odstavec shora svého úžasného psaní panu nejvyššímu zástupci z letošního 19. března přece sama napsala: „Míra nerespektování závěrů komise je totiž přímo úměrná míře nezávislosti Akreditační komise“ (!). Jak jsem si dovolil už několikrát upozornit, notorická paní šéfová tím výrazně překonala známé Coblitzovo pravidlo, jež říká, že komise dokáže přijmout rozhodnutí, které je ještě pitomější, než kterýkoli z jejích členů, což s ohledem na velikou moudrost paní komisní předsedkyně rozhodně není možné.

Vyhlásila však v témže psaní, jež stále straší na stránkách ministerstva školství, také to, že pocity členů její komise jsou veřejným zájmem, a to nejen její pocity, ale hlavně pocity těch, kteří práci v komisi vykonávají dobrovolně. Přitom jsem si uvědomil, že by to mohlo znamenat, že veřejným zájmem jsou přece jen pouze ty její pocity.

A protože Ústavní soud zrušil tento týden možnost nucené práce, kterou spatřoval ve výkonu veřejné práce, znamená to možná, že v nejmenované likvidační komisi už bude zasedat jen paní šéfová sama. Jenže žádní obskurní právníci si přece na paní šéfovou nepřijdou.

Naštěstí (?) jsme všichni už mnohokrát viděli, že její komise je schopna se usnášet jen jejím hlasem, a ona likvidační práce provádí nejen dobrovolně, ale s mohutným stachanovským nadšením plní jejich plán nejméně na 110%, takže se vlastně vůbec nic neděje. Právníci se mohou stavět na hlavu, klidně i ti na Ústavním soudě, na paní komisní si nikdo s žádným právem nepřijde.

Podstatné ovšem je také to, že pokrokovou činností paní komisní, pana exministra, překladatelů nového občanského zákoníku ze starých jazyků do ještě starší češtiny a  – a asi už nikoho dalšího, aby byly zásluhy zcela zjevné, byl překonán i další významný leninský princip, který Vladimír Iljič umně ukryl do názvu své stati Krok vpřed, dva kroky vzad.

Jen se podívejte třeba právě na nový občanský zákoník. Bez jediného kroku vpřed dvacet tisíc kroků vzad. Nebo spíš sto tisíc.

Nebo spíš ještě mnohem víc.

« Zpět