Spojená poezie

Proletáři všech zemí, běžte do...

…běžte do sebe a spojte svou doposud nevhodně roztříštěnou poezii.

Bojový, dynamická,
dějepis v našich hlavách,
traktorů síla dravá (jak kdysi napsal Ivan Skála, nevím, zda učitelům dějepisu).

Lidé pevných zásad bývají přirovnáváni k tvrdému dřevu, třeba dubovému.

V případě notorického pana exministra kmotrovské spravedlnosti, jehož zásady a závěry jsou vždy skálopevné (posuďte sami třeba jen z poslední doby: když nebudu hejtmanem, navždy odejdu z politiky!) by se dub ovšem nehodil, neboť by se o něm mohlo mluvit jako o zadubeném, což by mu neslušelo.

Buk sice má tvrdé dřevo a skvěle se na něm udí, ale buk ani bukvice se přece jen taky moc nehodí.

Hruška zase není dost důstojná. Habr má sice nejtvrdší dřevo, podobně jako babyka, ale ví snad někdo bezpečně, jak vůbec vypadají (nevědět, jak vypadá by u notorického pana exministra vůbec nepřicházelo v úvahu)?

Naštěstí skálopevnost názorů, charakteru a postojů páně exministerských nám sama nabízí rostlinu srovnatelně tvrdou, neboť ona chaluhovitost se opravdu více než vnucuje.

Pokud jde o jeho družku, míněno samozřejmě v boji, notorickou paní komisní, názorová stejnost je i pro ni naprostou samozřejmostí. Kdysi v mládí se přece upnula k myšlenkám velkého vůdce (celých 166 cm velkého Vladimíra Iljiče) a leninskou ideu, že komise nevyšetřuje a nesoudí, ale zneškodňuje (nepřátele komunismu), realizuje jako čelná česká marxistka (jak ji v Lidových novinách označil pan premiér) dodnes.

Není tudíž divu, že je opěvuje vlastně skoro každý. Dokonce i z veršů zesnulého básníka prýští úcta ke zprávám podobným těm, jimiž se oslavně referuje ne snad o jejich skutcích (ty se nedostavily, zřejmě naštěstí), ale o jejich velkých slovech.

Obludné žáby slov z úst novin vylézají,
to slizkost otřásá rosoly lží,

napsal třeba už František Halas (naštěstí jen vyučený knihkupec, který neměl s právem nic společného). Sami vidíte, že lze jen stěží uvěřit, že nepsal o oslavných článcích věnovaných oné notorické dámě a neméně notorickému panu exministrovi.

Vítězslav Nezval (který, jistě aby někdy nebyl obviněn z rychlostuden­tství, nedostudoval ani brněnská práva, ani pražskou filozofii) stejně pro jistotu konstatoval, že Halas przní český jazyk a ve slavném projevu k umělcům v roce 1956 vysvětlil, že hluboké myšlenky jsou nicotné pro poezii, i pro život.

Takové hanebné nicotnosti (jakou jsou hluboké myšlenky, ba pro jistotu jakékoli) se ovšem paní komisní i pan exministr důsledně vystříhávají.

Ačkoli chtějí pro všechny jen dobro (především pro sebe, ale potom ještě taky pro sebe), Nobelova cena je zatím míjí.

Přitom za ony prášky proti nevěře by byla více nežli zasloužená („Zahání nevěru, úzkost a ston, Lenin-maják, Lenin-zvon“). Nobelova cena by ovšem musela být udělena nikoli advokátskému synkovi Stanislavu Kostkovi Neumannovi, od něhož citované verše pocházejí, ale někomu, kdo nemá s právem vůbec nic společného, tedy třeba notorické paní komisní, panu exministrovi, nanejvýš tak ještě tvůrcům nového občanského zákoníku.

Lenin maják, Lenin zvon sice zahání nevěru, ale co si počít s dalšími charakteristikami, jež notorický pan exministr a notorickou paní předsedkyní opět věrně následují?

Zvoní zvoní zrady zvon, napsal přece onen knihkupec Halas.

Jako následováníhodný vzor to ona notorická parta ve své praxi vzorově spojila:

Zvoní zvoní zrady zvon, Lenin maják, Lenin zvon.

« Zpět