Správný úřední postup

Co je, a co pro změnu není, správný úřední postup, bývalo často opravdovou záhadou.

Pomozte mi vystoupit nahoru, dolů už spadnu bez pomoci, hlásal kdysi skromně Thomas More, přesněji svatý Thomas More.

Nechci si teď závistivě stýskat nad tím, že svatý právnický rychlostudent zvládl Oxford za dva roky a ještě si v hrobě, nebo kde to vlastně po své popravě skončil, slastně užívá nejen svatosti, ale i titulu, protože o něm pan notorický náměstek nikdy nezaslechl. A tudíž mu titul neodebral, což by bylo snadné, protože pan svatý by nejspíš na výzvu k odstranění pochybností neodepsal, takže by s ním bylo ještě snazší pořízení než s těmi několika absolventy plzeňských práv, jejichž adresy univerzita nesehnala (a Ministerstvo vnitra jí je odmítlo poskytnout, protože univerzita přece není žádný správní orgán), takže skandálně nereagovali na výzvy k odstranění pochyb o svém studiu pod zjevně plytkou záminkou, že takovou výzvu nikdy nedostali.

Nechci ani tiše závidět oxfordské univerzitě, že o ní nikdy nezaslechla notorická paní komisní, takže nevyhlásila do světa své vize o strašlivých pochybeních, k nimž tam jistě docházelo, a nevydala v souladu se svými pocity (na jejichž základě podle pana premiéra rozhoduje a které jsou podle jejího psaní z 19.3. základním veřejným zájmem) nesouhlasné stanovisko k pokračování této obskurní školy.

To štěstí s ní ostatně sdílely i jiné podobně pofidérní vysoké školy, jako například ta padovská, kde v hanebně krátké době absolvoval práva Mikuláš Koperník, nemluvě o šestnáctiletém právníku Casanovovi, či dokonce o dalším svatém (Janu Nepomuckém), který se s dodržováním standardní doby studia taky nijak nepáral.

Náš notorický pan exministr kmotrovské spravedlnosti nám ovšem lapidárně ukazuje, že rychlostudenti, až už jsou či nejsou svatí, se prostě se svými zcestnými názory neprosadí.

Je sice pravda, že nahoru mu nakonec pomohla celá škola, neboť teprve poté, kdy ji řádně pomluvil a zostudil, se mohl vrátit na milované politické výsluní, ale rozhodně z něj nevypadl sám (k tomu se zodpovědný politik kmotrovského typu přece nikdy nepropůjčí).

Díky těm, kdo zavrhli nejen odporné rychlostudentství, ale i rozumný přístup k čemukoli, a na své životní role se připravovali studiem ruštiny a marxismu, ale nakonec třeba i práv (ovšem pro jistotu tak dlouhým, že se třeba pan notorický exministr nakonec musel sám vyloučit z doktorského studia pro mnohonásobné překročení jeho standardní délky) ovšem konečně po staletích víme, co je správné.

Už jsme znovu a znovu přinášeli třeba příklady toho, jak se mají transparentně rozdělovat miliony: buď je notorická paní komisní v čele instituce pojmenované po doktoru Motejlovi rozděluje mezi ty, kdo s ní v čele oné instituce sedí, nebo pan notorický exministr zařídí, aby je jeho neméně notorický náměstek dostal na kafe (i když takto se bohužel podařilo udat sotva pouhé dva miliony korun). Už jsme znovu a znovu přinášeli příklady nemafiánského propojení s justicí: to když notorická paní komisní sedí v čele instituce realizující studijní programy adresně zaměřené na soudce a státní zástupce.

Znovu a znovu jsme poukazovali i na to, jak má vypadat transparentní a korektní akreditační proces (akreditace se udělí za zvolení někoho, s kým se paní komisní dobře pije, jak nás poučil pan notorický exministr v monologu „Dohoda s Dvořákovou“ na You Tube).

Objevují se však stále nové a nové příklady příkladného, chvályhodného přístupu.

Nyní už dokonce víme, jak se má správně zacházet s došlou úřední poštou.

Správný postup je, že ji převezmete, schováte, nejlépe do trezoru, nikomu o ní neřeknete a vytáhnete ji až na několik dnů (jako pan bývalý náměstek pana notorického exministra) či pro jistotu mnohem později.

Jak se zdá, tajemství správného úředního postupu bylo konečně odhaleno.

Cože to napsal ve své zatím poslední knize Erich von Däniken?
Trocha pompy, trocha hluku a každý zaostalec se hned začne klanět.

« Zpět