Spy kids

Jsou dny naplněné smutkem, kdy se prostě nesluší poukazovat na taškařice všelijakých poťouchlíků. Proto jsme se včera na těchto stránkách nesešli.

Ale co naplat, oficiální špiónská organizace předevčírem zveřejnila výroční zprávu, podle které se u nás překvapivě kupčí s veřejnými zakázkami, vysávají se státní podniky, soudci se zhlédli v korupci a kauza plzeňských práv vyšuměla (soudcovský stav celkem oprávněně taková zcela obecná tvrzení označil za bulvár).

Jenže co mají chudáci špióni dělat? Špión přece pracuje v utajení a musí dokonale splynout s okolím, nutným předpokladem pro jeho fungování současně je, že musí být odborníkem na prostředí, v němž působí.

A teď musí podle zákona poslat výroční zprávu lidem, o kterých dobře ví, že úplně každou informaci běží co nejrychleji vyzvonit co největšímu počtu televizních diváků. Vzpomeňme jen oné památné plzeňské kauzy, kdy osoby, které si sice nepovedeně, ale zato dlouho, hrály na úřad, vykládaly kdeco komukoli (byť kdyby opravdu jednaly za úřad, byly by vázány striktní povinností mlčenlivosti).

Když budete špión, prostě napíšete nějakých pár hloupostí, jejichž vykecáním se nic nezkazí. Anebo že byste těmi hloupostmi naopak prokazovali dokonalé splynutí s okolím? Například s některými pány ministry?

Ministr označovaný za ministra kmotrovské spravedlnosti přece měl a chtěl zdražit poplatky, ale neuměl to (tak poplatek za výpis z obchodního rejstříku zdražil ze sedmdesáti korun na dvacet). Anebo jen podcenil to, že přípravu návrhu zákona svěřil do rukou svého náměstka, který se proslavil (pod univerzitním č. R-373–10 a řadou dalších) třeba tím, že neumí do pěti počítat (neboť pětičlenná komise schopná usnášení za přítomnosti poloviny svých členů se podle něj může usnášet, když je jich přítomno šest).

Anebo, jak je v kraji zvykem, panu náměstkovi prostě jen nedošel pokyn od šéfa, který to zdražení halasně vytruboval do světa jako jediný nástroj jeho spásy (tedy spásy toho světa).

Přečetl ten pokyn jednou, podruhé, potřetí, popáté, ale prostě mu pořád nedošel.

Pokud je naše země ohrožena tím, že někdo poté, co studoval na jedné škole řadu let, už na té další dokončil studium za nepoměrně kratší dobu, případně že ho dokončil za nepoměrně delší dobu (což bylo vytýkáno doktorandům, ovšem kromě novopečenských proděkanů, kteří studovali spolehlivě nejdéle), pak jsme naštěstí v bezpečí.

Z tohoto pohledu je ovšem, jak se zdá, země zaslíbená Německo. Podle Novinek. cz tam například kdosi studuje medicínu už 54 let a nikomu to nevadí, zatímco u nás je doktorand po 4,5 roku (namísto standardních tří až čtyř) osočován z porušení akademického slibu a jiných zločinů (ovšem těmi, kteří sami coby doktorandi studovali mnohem déle, jako bývalí novopečenci, případně studovali mnohem déle a navíc nedostudovali, jako pan exděkan a ministr).

Prostě se těch rychlostudentů, ať už studovali kratší nebo naopak delší dobu, nezbavíme. Nezbavíme se toho, a ne a ne.

Už Karel Hynek Mácha přece jako nestandardní rychlostudent nejen zvládl filozofii za dva roky, o navazujících právech ani nemluvě, ale navíc se (podle životopisu sepsaného Karlem Sabinou) jako šestiletý naučil abecedu za pouhý týden, ačkoli byl jinak rošťák a neposeda. Prostě hrůza.

Pan básník měl prostě štěstí, že umřel daleko dřív, nežli se pan náměstek pustil do svých početních a jiných kreací, jinak by mu ten Máj pěkně spočítali, totiž odečetli od už tak příliš krátké doby studia a určitě by mu i zrušili diplom, bez ohledu na to, že tenkrát ještě nebyly.

« Zpět