Stále nové a nové

argumenty. Pro co vlastně? Přece jako obyčejně.

Že autorům nového občanského zákoníku, ba i jeho prosazovatelům včetně toho exministerského, jehož vděčná média letos povýšila na brouka Pytlíka české politiky (jak se psalo už 8. 2. na Parlamentních listech a jak jsme si připomněli posledně), není co věřit, ví asi už každý a pohříchu existuje i hodně veliká množina těch, kteří si to vyzkoušeli na vlastní kůži. Ale přesto se objevují nové a nové argumenty potvrzující tento beztak nezvratný fakt.

Už jsme si třeba několikrát psali o onom kontroverzním panu Einsteinovi, podle něhož nekonečné jsou jen dvě věci, vesmír a lidská hloupost, ale tím prvním si vlastně zas tak moc jist není. Einsteinovy poznatky nás samozřejmě straší ve snech, či spíše nočních můrách. Vždyť díky nim je občanský zákoník, který se nám sice zdál i tak trochu bez konce, ve skutečnosti dočista nekonečný, ačkoli ho jeho autoři označili za omezený (míněno, zřejmě z vrozené skromnosti rozsahem, byť samozřejmě naplňuje kriteria této vlastnosti nejen svou kvantitou, ale právě i svou kvalitou).

Autorstvu onoho zákoníku samozřejmě nelze věřit už proto, že si z nás vlastně pořád tak trochu tropí žerty. To jsme viděli, když jsme v důvodové zprávě k němu četli, jak v občanském zákoníku důsledně nahradili hnusné nečeské slovo informace krásnými vlasteneckými slovy údaj nebo sdělení, a pak jsme v tom zákoně pojem informace našli nejmíň dvacetkrát.

Stejně tak nám celkem žertovně tvrdí, že občanský zákoník nepracuje s rovností protože žádná rovnost přece neexistuje, ale přitom jsme si zrovna minule ukázali na krásný příklad rovnosti. Občanský zákoník přece zná nejen nemrtvé fyzické osoby, ale i právnické zombie pardon, právnické osoby zombie. Víme, že i dítko, jež spadlo do Amazonky a odplavalo, bude právně naživu ještě dlouhá léta (neb zmizelého mladšího osmnácti let nelze podle § 74 odst. 2 občanského zákoníku prohlásit za mrtvého před uplynutím roku, v němž by dovršil pětadvacet let). Stejně tak dávno zaniklá občanská sdružení, jejichž bývalí členové to zapomněli nahlásit, byla zapsána k 1. lednu 2014 do spolkového rejstříku a bez ohledu na to, že opravdu už dávno zanikla, si pěkně existují. Takže tu hned máme pěkný příklad rovnosti, o níž nás autoři kodexu se lstivostí sobě vlastní ubezpečili, že přece neexistuje.

Ostatně co víc napoví, že si z nás prostě dělají legraci, než to, že zavedli nekompromisní rovnost pilného buržousta a jeho nepřizpůsobivého příbuzného bezdomovce. Pokud se odporný kapitalista slituje nad žebravým opileckým švagrem a nechá ho zametat dvůr své rozlehlé továrny, máme tu přece zčista jasna rodinný závod. Podle § 700 odst. 1 občanského zákoníku se totiž za rodinný závod považuje závod ve kterém pracují manželé nebo jeden z nich s nějakými příbuznými, včetně osob sešvagřených. A podle § 701 občanského zákoníku se potom členové takové rodiny podílejí na zisku, o němž rozhodují většinou hlasů (jeden kapitalista má proto proti švagrovi metaři a švagrové vrátné opravdu hezkou smůlu), stejně jako mají předkupní právo k tomu, co do závodu patří, ba i dokonce k závodu samotnému. Což je přece ta pravá, bolševická rovnost, ze které musí mít každý pokrokový člověk skutečnou radost.

Vidíte: stále nové a nové argumenty pro to, že si z nás páni

autoři dělají legraci. To přece nejde myslet vážně…

« Zpět