Storytelling

Aneb hodina dějepisu jako herecká etuda?

Storyrellingem rozumíme přehrávání scének, jež nám přibližují historické události. Proto by nám mohl například velmi plasticky ukázat tendence, procházející prakticky beze změn celými lidskými dějinami. Ostatně, posuďte na několika málo příkladech sami.

Třeba jak dějinami prochází tendence sobecké přezíravé sebestřednosti:

Na pusté vyprahlé (africké) planině skáče ohyzdný opičák, buší se do kosmaté hrudi a hlasitým mručením a ceněním žlutého chrupu odhání ostatní opice z prostoru. Titulek ukazuje cosi nesrozumitelného, co v lidoopí řeči znamená: tenhle plac je jenom můj, táhněte do, prostě někam, kam se opice posílají. Vypravěč doplňuje, že jde o pravěkou, primitivní sebestřednost.

Obrázek druhý: Napudrovaný panovník se okázale škrábe špinavým nehtem mezi zuby. Elegantním gestem odežene veš z tváře, urovná si několikapatrovou paruku a slastně pronese: L° etat, c° est moi. Titulek nám ukazuje překlad: Stát jsem já. Vypravěč doplňuje, že jde o středověkou, primitivní sebestřednost.

Obrázek třetí: Starší dáma zvedá sklenku vína, zamyšleně, leč vydatně upije a diktuje jakémusi pochlebujícímu písaříkovi: Můj zájem je veřejným zájmem. Potom se znovu zamyslí, znovu upije a tuto činnost zopakuje ještě několikrát. Avšak dříve, než se scénka stane jednotvárnou, píchne písaříka do zad a nadiktuje mu opravu: Zájem členů mé komise je veřejný zájem. Upije a jen pro sebe dodá: Komise jsem ovšem já. Vypravěč doplňuje, že jde o novověkou, primitivní sebestřednost. Titulek pro francouzské diváky uvádí: L°comité, c° est moi.

Sobecká sebestřednost samozřejmě není jedinou tendencí procházející dějinami.

První obrázek našeho storytellingu: opičák s vyceněnými zuby bere mláďatkům jiného zvířete ořechy a banány, případně přikusuje i ona mláďátka. Titulek napovídá, že opičí tlupa ovoce po rodičích cizím mláďatům nenechá.

Na druhém obrázku dva vousáči okusují pro změnu dlouhé brky, radí se a hlasitě jimi škrábou po papíře. Titulku netřeba, protože záběr ukazuje, co píší: V nejpokročilejších zemích může však být téměř všeobecně použito těchto opatření, kamera poskočí na další řádek: zrušení dědického práva. Kamera se mírně vzdálí, aby divák viděl, že oba vousatí pánové sepisují Komunistický manifest. Kalendář ukazuje rok 1848.

Na třetím obrázku pán bez vousů zvedá marxovsky prst k nebi a mumlá si: Zrušení dědického práva? Zrušení dědického práva? V náhlé inspiraci zvedá brk (jímž píše, neboť ctí tradice, z nichž vychází) a škrábe: § 1701 odst. 2: Dědic je zavázán k úhradě zůstavitelova pohřbu a opatření zůstavitelova hrobového místa. Chvilku brk rozvážně a transparentně okusuje a poté ukazuje ohromující matematické znalosti. Před druhý odstavec totiž vpisuje první: Dluhy zůstavitele přecházejí na dědice. Za tichého vítězného mumlání: Zrušení dědického práva! kamera odjíždí do pozadí. Ukazuje se, že kalendář již byl historicky znemožněn a překonán.

Samozřejmě, žijeme v době úspor a krize.

Proto by to možná chtělo i úspornější herecké etudy. Leč na čem uspořit? Mají-li být podchyceny vlastně totožné tendence pronikající vrstvami dějin, bylo by možno ušetřit na titulcích.

Obrázek první: Opice zděšeně, ba přímo panicky, prchá pravěkou českou krajinou a k hrudi si tiskne jakési pravěké tuzemské ovoce, třeba švestky či třešně. Titulek zní: Evropou obchází strašidlo  – strašidlo komunismu.

Obrázek druhý: Dva vousatí pánové (Karel a Bedřich) krasopisně malují nadpis: Manifest Komunistické strany. Titulek zůstává stejný, ostatně jde o slova, jimiž přece dílo obou pánů začíná.

Obrázek třetí: Nejmenovaná notorická paní předsedkyně upíjí vína a stále předsedá. Titulek zůstává stejný, v tom je přece ta úspora.

« Zpět