Středověk

Když jsem se v úterý (v úvaze nazvané, jak jinak, Ještě úterní) zamýšlel nad hrůzným, temným středověkem, uvědomil jsem si, jak krásně se žije nám v horké současnosti (jakkoli je občas tak horká, až náš dost pálí) a jak skutečně nesmírně se museli tehdejší studenti a jejich učitelé trápit. Ostatně, posuďte při pátku sami.

Nemůže přec mladý muž plnit tvrdé řády, a ke světu lákavému obracet se zády, zpívali svého temně středověkého času tehdejší studenti, neboli žáci darebáci, protože v ohavném, hrubě nekulturním středověku nejenže neměli kreditní systém, ale hlavně neměli jeho fanatické uctívače, kteří v něm nalezli nejlepší prací prostředek, jímž možno očistit libovolnou fakultu od pokud možno veškerých studentů, takže si to mohli dovolit (v oněch dobách sice nebyly žádné žačky darebačky, ale pokud by se nějaká nečekaně vyskytla, dalo se konec konců zpívat i „nemůže přec mladá žena…“).

Protože v oněch přesmutných dobách nebyl ještě vynalezen ani knihtisk, nemohli například učitelé do nekonečna předčítat své učené folianty, prapodivné návrhy svých zákoníků k úpravě dávné minulosti, ani jiná pokleslá díla, hlasem určeným původně k účinnému uspávání hadů, ba ani sebou nemohli objemné (a hlavně těžké, a to doslova) knihy na přednášky vláčet, takže museli přednášet pěkně spatra řadám studentů řídících se ovšem zpravidla stejně popěvkem: hleď, ať pěkně, tiše spíš, ať ostatní nerušíš.

Když už se onen ohavný, trýznivý středověk zvolna nachyloval ke světlým zítřkům novověku, povstala dokonce celá (pařížská) univerzita na obranu studentů proti tomu, co bychom dnes označili za policejní brutalitu, neboli proti zmlácení studentů na jakési udání (v temném roce 1404), a když v témže městě urazili nějací úředníci pro změnu univerzitní učitele, povstali na jejich obranu bez výjimky zase všichni studenti (tentokrát v roce 1451), protože, jak se v těch děsných dobách u vína zpívávalo (jistě žalostně, že): kdo kantora pomluví, ten dostane do huby. Dokonce bylo tehdejší studentstvo (to víte, středověk je středověk) tak neomluvitelně neuvědomělé, že po pařížských hospodách (určitě falešně) vyzpěvovalo: Ať ho tlučeš nebo ne, fízl fízlem zůstane.

Byla to vskutku děsivá doba, kdy si studenti (ta hrůza) opravdově vážili svých učitelů, zatímco učitelé (hrůza samozřejmě ještě mnohem větší) nejenže se nebáli svých studentů proti komukoli zastat, nebáli se hrdě vystupovat na obranu své alma mater proti komukoli, včetně vládců, své studenty se snažili chápat a k tomu všemu ještě navíc vyznávali i odporné krédo: Ať ti žáci učí se nedbale a líně, jen aby to dotáhli do promoční síně (což je ovšem, uznejte sami, v naprostém rozporu s principy transparentního a korektního hodnocení studia). Podle některých historiků navíc sami složili většinu písní žáků darebáků pod plytkou záminkou, že kdysi také studovali. Například údajně právě páni učitelé naprosto neomluvitelně složili ony dnes kupodivu slavné verše: V temném strachu naděje studenty nechť sytí, že zas po všech trampotách radost budou míti.

Ještě, že už je ten temný středověk se všemi těmihle jen špatně představitelnými hrůzami za námi. Kdysi žáci darebáci povykovali cosi na téma: Do vlasů jen kálí svých, kdo ve škole své hledá hřích. Uznejte sami, že tohle se (minimálně některým) novopečencům rozhodně přihodit nemohlo.

« Zpět