Stručná

Letošek je rokem skutečně supervolebním, což platí i o jedné nejmenované západočeské metropoli a také o tamní vysoké škole. K velkému smutku například onoho studenta, který tak obětavě platí údajně tučný paušál svému učiteli (jenž je podle opravdu zlých jazyků onomu paušálu celkem výrazně podoben), což je jistě nejen korektní, ale v dnešních zlých, krizových časech i nebývale etické, byla v den svatého Huberta, patrona myslivců, který se nedopatřením zabil kdesi na rybolovu, kandidátkou na rektora zvolena milá, moudrá dáma.

Možná by rozhazovačný pan student mohl významně posílit své finance, krutě týrané placením učitelů, kdyby nějak zpeněžil své lobbovací schopnosti (za koho jen trochu zalobbuje, ten neprodleně zmizí v propadlišti dějin, no, uznejte sami, že to je schopnost téměř k nezaplacení a že by si ho spousta například politiků ještě ráda najala, aby lobboval za jejich odpůrce).

Jak se však zdá, pořád se budeme mít čemu smát, a když už nám naši milí bývalí novopečenci nemohou vesele předvádět své roztomilé skopičinky, neúnavná lidová tvořivost jim další a další pořád nově přisuzuje. Nevím, jestli to nejsou jen drby (určitě jsou), ale bývalí (snad?) novopečenci prý neustále znovu a znovu usilovně zkoumají úroveň našich odborných znalostí vymýšlením stále čerstvějších ptákovin. Samozřejmě právních, neboť, jak praví lidová moudrost, standardní a transparentní novopečenec vládne právem stejně dokonale jako například takový Franz Liszt. Že Liszt vůbec nebyl právník, říkáte? Řešení, jak jinak, jsem schoval podle zvolna se rodící tradice úplně nakonec do P.S.

Jak je obecně známo, potom, co ani velká víkendová halda obzvlášť hnusných anonymů nepřesvědčila řádně zvoleného kandidáta na děkana (neboli dnešního pana děkana), že děkanem snad ani být nechce, představitelé novopečenského hnutí celkem houfně, byť pochopitelně velice žalostně, rezignovali na své výnosné posty.

Jenže pak si to prý někteří přece jen zase tklivě rozmysleli (například onen první dychtivě přihlášený kandidát, který se tak moc snažil ještě na poslední chvíli získat si srdce studentů, případně v nejhorším i studentek, sice neumělým, leč upřímným pokusem jich povyhazovat ze školy co nejvíc). Pokud by se někdo k takové šaškárně opravdu propůjčil (zcela jistě je to jen drb!), pak by to určitě nedělal prostě jen pro zvýšenou potřebu oběživa, které si novopečenci obětavě přiřkli v dobách, kdy do toho měli bohužel co mluvit, ale naopak zcela nezištně, například proto, že bez jejich kejklení by na fakultě nebylo zdaleka tak veselo.

Já samozřejmě opravdu upřímně nevěřím, že by snad někdo mohl být až takový kašpar, ale říká se to, a tak, jakkoli považuji podobnou sebehanu téměř za vyloučenou, zkusme aspoň na malou chvíli předstírat víru, že se něco takového vážně může přihodit. A hned tu máme velmi zajímavý právní problém, zda a za jakých podmínek lze rezignovat na vlastní rezignaci (jinak řečeno, zda ji lze vzít zpátky). Co myslíte? Že by si ani onen bývalý kandidát nebyl tak docela jist, jestli to podle práva jde nebo naopak vůbec nejde, takže to zkouší cestou pokusu a omylu (jak jeho dosavadní činnost ukázala, v jeho případě velmi oblíbenou a zhusta, ba téměř nepřetržitě, používanou)?

P.S. No právě.

« Zpět