Subjektivní legitimace

Krásný pohádkový mail o odporné křovácké Bludimůře, pardon, Bludimíře, mi připomněl, že pohádky jsou plné králů, jimž lstivě, záludně, či prostě jen pitomě radili jejich lstiví, záludní, nebo prostě jen pitomí rádci. Doba samozřejmě pokročila, takže rádci, kteří sice zůstali stejní jako dřív (lstiví, záludní atd.), dnes už u nás neradí králům, ale třeba ministrům. Zatímco dříve je všelijak obluzovali a v případě potřeby je otravovali, dnes otravují všechny ostatní, zatímco vůči těm, jimž mají radit, volí pro případnou neposlušnost prostředky daleko tvrdší.

Tak předsedkyně jednoho byrokratického poradního orgánu, nějaké Akreditační komise, vyhrožuje tomu, komu by jako svého druhu servisní instituce měla radit, trestními oznámeními a Bůh sám ví, čím vším ještě, za to, že se jejími špatnými, podjatými a nezákonnými radami neřídil.

Což je o to zvláštnější, že se jimi v podstatě řídil, avšak projevil přitom naprostý nedostatek jasnozřivosti a intuice, když slovní spojení „Akreditační komise vydává souhlasné stanovisko“ zcela bez fantazie vyložil jako její souhlasné stanovisko, ačkoli paní předsedkyně nejen kdesi ve skrytých temnotách duše, ale hlavně v médiích, dávala objektivně a nestranně vědět, že jde a vždy půjde (ať si přivedou docentů a profesorů, kolik chtějí!) o stanovisko jen a jen nesouhlasné.

Co dál? Jediný, kdo by mohl podat rozklad proti ministerskému rozhodnutí, je Západočeská univerzita. Jenže opravný prostředek proti rozhodnutí, kterým jí bylo vyhověno, by nejenže byl poměrně výrazně proti zdravému rozumu, ale navíc by to ani nešlo. Studenti práv samozřejmě znají pojem subjektivní legitimace: znamená, že opravný prostředek (odvolání, rozklad) může podat jen ten, komu nebylo vyhověno (jak lze vyčíst například z rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp.zn. 26 Cdo 1760/2001, nebo sp.zn. 22 Cdo 2637/2003). Takže tudy cesta nevede, rozklad podat nejde.

Paní komisní vyrukovala se žalobou. Tu může podle § 65 odst. 1 soudního řádu správního podat ten, kdo byl zkrácen na svých právech. A to ona dozajista byla: na svém právu šikanovat studenty i učitele bez rozdílu pohlaví a barvy pleti, zejména však, pokud studují práva v Plzni, na svém nezadatelném právu diskriminovat podle věku (staří profesoři se jí nelíbí, v Plzni už vůbec ne) či na stejně nezadatelném právu diskriminovat soudce Ústavního soudu (kteří si, ten děs, troufají učit dokonce i ústavní soudnictví). Navzdory tomu, že tato i jiná její práva (například vymýšlet si stále děsivější obvinění bez jakýchkoli důkazů) byla zcela jistě dotčena, poučil ji televizní moderátor, že by to nejspíš taky nešlo.

Pan nejvyšší státní zástupce či pan veřejný ochránce práv žalobu podat mohou (§ 66 odst. 2), pokud to vyžaduje závažný veřejný zájem. Zda tu je či není, zkuste posoudit sami:

Jaký zájem tu je? Zájem na zničení snů, vizí a budoucnosti tisíců mladých lidí, zájem na případném prodeji fakultní budovy, zájem na hození tisíců studentů k dispozici jiným školám, zejména jedné, zájem na realizaci pomsty za nerespektování vševědoucnosti a všemocnosti jedné starší dámy, zájem na mediální prezentaci, pro kterou jsou osočování jiných a destrukce zavedených institucí obzvlášť lákavé, zájem…

« Zpět