Svatební

Zatímco sobota posledního dubna je dlouholetou tradicí určena k osvobození (či snad dokonce k očištění?) světa od zlých, strupatých a bradavičnatých čarodějnic, věštkyň a jim podobných potvor, jako jsou vědmy, jezinky či ježibaby (že bychom se konečně dočkali?), předcházející pátek byl na dalekém ostrově zasvěcen téměř panovnickému sňatku.

Angličané (a jistě také Velšané či Skotové) neobyčejně ctí tradice. I v tak tradicionalistické zemi, jakou je bezesporu Velká Británie, platí ovšem dávné předpisy (obyčeje) jen za předpokladu, že se podle nich postupuje nepřetržitě již od roku 1189. Protože důkaz této skutečnosti je prakticky nemožný, nastupuje ohledně obyčejů domněnka, že se podle nich od roku 1189 nepřetržitě postupuje (ovšem ve Velké Británii), ledaže by ovšem byl prokázán opak, anebo by naopak bylo notoricky známo, že tomu tak být prostě nemůže (jakkoli mohou uživatelé internetu nebo třeba i řidiči automobilů zachovávat určitou zvyklost velice dlouho, nemohou ji dost dobře zachovávat od roku 1189).

Nikdy ovšem žádného soudného Angličana nenapadlo text předpisu třeba i staršího než rok 1189 rozemlít v mlýnku a výsledek tohoto snažení vydávat za supermoderní předpis.

Supermoderní výtvarné umění ovšem někdy podobné techniky občas používá, takže se zdá, že se naši bývalí novopečenci poněkud minuli řemeslem: možná kdyby mleli staré texty na kšeft, nemuseli by pustošit fakultní rozpočet a od výstředních sběratelů by si třeba přišli i na pěkné peníze, a hlavně, kdyby si vydělávali mletím starých papírů, nemuseli by tak hnusně mlít, hm, však víte čím.

Angličané jsou tedy národ rozumný, ctící rozumná řešení a tradice, takže samozřejmě není možné, aby u nich někdy platilo něco podobného oné obří koláži staletých textů, jež se u nás žertovně (i když opakovaný vtip přestává být vtipem, a co teprve vtip opakovaný pořád dokola až do samého zblbnutí) označuje za návrh nového občanského zákoníku (rozumní lidé ostatně doufají, že nic podobného nebude platit ani u nás a že zákonodárci konečně přijdou na to, že jde opravdu jen o špatný vtip, který, mimo jiné vzhledem k tomu, jak moc je špatný, leckdos nepochopil, například úporný ministerský předkladatel zmíněného pseudonávrhu).

Na druhou stranu jsou Angličané i skvělí mistři suchého humoru, takže si zkusme představit, že by v den onoho slavného sňatku ostrovy trpěly takovou příšerností, že by tam zmíněný návrh platil.

Podle jeho § 630 odst. 1 manželství vzniká svobodným a úplným (!) projevem vůle snoubenců, že vstupují do manželství. Nemělo by tedy místo lakonického, nic neříkajícího a jistě neúplného ANO být manželství uzavíráno prohlašením: Vstupuji, případně s upřesněním kdy a kam?

Podstatné však je, že podle § 633 téhož pseudonávrhu vznikne manželství i jinak, je-li zřejmé, že manželé projevují svou sňatečnou vůli. Jak zjistili famózní odečítači ze rtů, padla mezi princem a jeho vyvolenou něžná slůvka vyjadřující bezpochyby sňatečnou vůli opakovaně a o hodně dřív, než padlo oficiální (otázkou ovšem je, zda úplné?) ano.

Že by se tak novopečenci konečně přiblížili k náhradním milionům za ty, jež se jim už nepodařilo odčerpat z fakultního rozpočtu?

Pokud něžné slůvko vyjadřující sňatečnou vůli padlo dřív, než oficiální ANO, pak by ovšem manželství podle našeho milého pseudonávrhu vzniklo jaksi s předstihem před oficiálním uzavřením, a stamiliony vynaložené na svatební obřad by byly, hm, však víte, kde. No, a to je právě ono: bývalí novopečenci by přece mohli radostně jásat, že ty miliony jsou tam, co jsou i oni.

« Zpět